Mám moc rád zboží vonící novotou. Přes šetrnost, surově vynucenou důchodem, by mě ani ve snu nenapadlo nakupovat v nějakém bazaru. Antikvariát je ovšem něco úplně, ale úplně jiného....
Tady naopak čisťounké, neohmatané knížky už na první pohled varují. Za mého mládí to bývávaly převážně masově vydávaná, přesto takřka netknutá díla zakladatelů vědeckého komunismu – Leninovy spisy a tak podobně. Dnes zase v antikvariátech, stejně sterilně působí stohy, v obrovských nákladech servilně vydávaných knih Václava Havla...
Podobně se orientuju i ve veřejných knihovnách. Jednoznačně tíhnu k těm ohmatanějším knihám, které si čtenáři nosí domů - prokazatelně s nimi spí, stravují se Ty nejumouněnější si pravidelně vybírám z regálů právě vrácených knih.
Zrovna touhle metodou se ke mně dostala i hodně unavená knížka Vlastimila Vondrušky – Strana štěstí, vydaná v roce 2005.
Autor v ní popisuje počátek a následné vítězné tažení fixního, superpopulistického politického hnutí – Strany štěstí.
Nejsem si vůbec jistý, jak by na mne tahle kniha působila v době jejího vydání. Po těch cca patnácti letech, ale nad předvídavostí Vlastimila Vondrušky, jen uctivě smekám.
Ta jeho vize budoucnosti – politického populismu, cinklého sprostým cynismem, se zdárně naplňuje.
Vřele doporučuju: Vlastimil Vondruška – Strana štěstí!
