Walda, Gott a další nekrology

Člověk by měl za ta léta života alespoň něco málo pochytit. Když jsem končil školu, vůbec jsem nevěděl co  dál - rozhodla za mne rodina. Zřejmě jsem  však nežil úplně zbytečně, nyní - na stará kolena - už alespoň vím, čemu se obloukem vyhnout, o co se nikdy nepokoušet. Jsou to  nekrology...  

K tomu  účtování s životy druhých je krom jistých znalostí, nezbytně nutná i  tvrdá sebekázeň. Nepochybuji, že všem  těm profesionálům zabývajících se nekrology  také vyvstane před očima zemřelý velikán komplexně  se všemi klady, zápory a oni potom, na rozdíl od ostatních smrtelníků,   dle pevných pravidel žánru, nekompromisně  selektují...

Tohle je ovšem nad mé síly a to i v případě vyloženého sympaťáka -  Waldemara Matušky a proto  jsem se vzpomínkou raději nějaký čas posečkal, abych nekazil pietu.

Interpreti, až na zanedbatelné výjimky, nikdy nepatřili  k mým idolům. Waldemar Matuška k takovým výjimkám, v  mém  jinošství - v semaforském období - málem ano. Jen zlomek  našich  zpěváků na mě působil  tak autenticky, opravdově. V jeho případě bylo naprosto pochopitelné, proč si získal  takové davy věrných  fanoušků.

Vzpomínám si na jeden takový  neobvyklý hold Waldemaru Matuškovi  od   neznámé slovenské fanynky. Jako nadšený divák Semaforu, jsem nikdy nestál  dlouhé fronty na lístky v pražské pasáži Alfa. I tak jsem   viděl každou  semaforskou hru  mnohokrát -  neboť skoro pokaždé, těsně  před představením někdo prodával přebytečnou vstupenku.

Jednou jsem  takhle   čekal i před Městskou knihovnou, kde svého času Semafor krátce působil. V předsálí, kolem plakátů přecházela  nádherná mladá žena a občas  se vyptávala bezradných pořadatelů u vchodu do sálu. Nikdo z nich jí nedokázal odpovědět, zda dneska bude válet Walda, který na plakátech chyběl. Protože jsem se kolem Semaforu pořád motal, věděl jsem, že to dnešní  narychlo splácané představení Ber - Dej je vlastně zprávou o štěpení Semaforu, o odchodu některých pěveckých hvězd - včetně Matušky. Ani nevím, jak jsem tehdy překonal ostych, ale té překrásné, elegantní  Slovence jsem přece jenom dokázal vysvětlit, že dnes, a v Semaforu už nikdy , Walda válet nebude...

Jak už to s pravdou bývá, zjevně jsem zarmoutil. To báječné stvoření  zašmátralo krátce  v kabelce, do ruky mi vtisklo lístek do první řady a energicky odkráčelo ven do nepohody...

Asi tak nějak, takovou nenápadnou vzpomínkou - poctou, by mohl končit ten  správný nekrolog. Jenže smůla, přes všechny ty již  vzpomenuté hezké a uctivé  myšlenky  na Waldu, ho mám také v hlavě jako představitele několika hlavních  rolí  z Rokoka - jako hodně mizerného herce. Dodnes na to nedokážu zapomenout a slušně držet hubu...

Nechci zkoumat , zda jde o vrozený nevkus, necitlivost, hloupost, či chorobnou pravdomluvnost - je to prostě tak! A bude možná ještě hůř!  Tedy, nevím, zda přežiju Karla Gotta,  ale pokud ano, zcela nepochybně budu mít  nutkání spáchat zase nějaký ten nekrolog a tentokrát by to bylo zřejmě  ještě o kus dramatičtější.

Při vším respektu k jeho profesionalitě, nesporným  pěveckým  kvalitám, jsem si téměř jistý, že bych nedokázal smlčet takový ten osobní pocit z této nezpochybnitelné, diváky hýčkané   superhvězdy - určitě bych zase  nedokázal nenapsat, že mi celý život připadá, s prominutím,   jako takový panák.

A co víc, napadají mne i jiná velká, ctihodná jména a zase s takovými divnými přítěžky. Já vím -   těžké fópa, hroznej přešlap! Zřejmě mě nic  neomlouvá, ani  skutečnost, že jsem pochopil - dobře vím, že pro tyhle nekrology nejsem vůbec  stvořený...