Svého času jsem rád chodil na textapealy Pavla Boška a Ivana Vyskočila, ač zde byli diváci systematicky ponižováni....
Zmínění pánové, ještě před tím, než začali předčítat své texty, nevybíravě nutili diváky sborově zazpívat jakousi blbou píseň. I po těch letech mi z ní ještě něco zůstalo v paměti:
Na Miláno
a na tebe Maria,
vzpomínka milá na Miláno!
V tiché kafetérii
dolče zní piáno,
vzpomínka milá na Miláno!
atd., atd.
Kolikrát to trvalo až do přestávky než byla píseň řádně nacvičená ke spokojenosti náročných umělců - divácký sbor ji přednesl dostatečně hlasitě a s patřičným prožitkem…
V průběhu nácviku se umělci svěřovali, že přestože fungují tak trochu jako komici, klauni, šašci - jsou to v podstatě hrdí lidé. Že k tomu aby se pitvořili na scéně, si je nelze jen tak obyčejně koupit vstupenkou za pár korun, že nebudou účinkovat před diváky, neochotných recipročně také obětovat kus té své lidské důstojnosti……
Občas s nostalgií vzpomínám na ty nelehké doby, kdy ještě existovali chytří, respektovaní lidé, kteří se nenechávali jen tak úplně snadno koupit - nešaškovali na požádání, měli svou hrdost…
Možná to bylo také proto, že tehdy - za komunistů, se normální, inteligentní lidé ještě nemohli plést do té nehezké - důstojnost zbavující, politiky!
