Věřte těm lidským kecům!

Pozorně sleduju gesta, mimiku lidí s kterými přicházím do styku, ale stejně dávám přednost těm přímočařejším, snadněji čitelnějším - nadšeně rozkmitaným ocáskům, kterými psi signalizují dobrou náladu, chuť si hrát.

Naopak, vyceněnými zuby, zježenou srstí - zase naprosto jednoznačně, neomylně demonstrují  svou nasranost. Funguje to  spolehlivě…
Platí to i o kočkách. Když se vám otírají o nohy, spustí ten svůj motorek, netřeba být podezřívavý, lámat si hlavu, co jim jde hlavou. Ještě se mi nestalo, že by mě poškrábala - kousla - předoucí kočka …
Jak už jsem uvedl, i lidé mají tu svou řeč těla, ale, nepochybně máte taky své vlastní zkušenosti s tím, jak mohou být takové milé lidský úsměvy - přátelská potřesení rukou - zrádné…
Jistě, lidé představují vyšší formu života, mohou se, na rozdíl od těch zvířátek klidně obejít bez všech těch gest, mimiky - dokážeme přece mluvit! Jenže, v tom je právě ten háček! Cožpak snad lze věřit všem těm lidským, kecům?!