Když krátce po sebeupálení Jana Palacha vyrukoval komunistický novinář V. Nový s teorii o studeném ohni - že Palach byl vlastně jen loutkou v rukou rafinovaných nepřátel socialismu, kteří ho podvedli…
… zdvihla se proti němu tehdy taková vlna odporu a nenávisti, že to hovado, ještě dlouho potom muselo, tak říkajíc, chodit kanálama.
Dnes se o Janu Palachovi, s výjimkou nějakých těch výročí, už takřka nemluví a když - tak často s despektem, vzdáleně připomínající rétoriku Viléma Nového. Lidé, kteří o těch časech téměř nic neví, nezřídka nadutě, zpochybňují smysl Palachova činu, šíří své „chytrácké“ úvahy, že to vlastně k ničemu nebylo.
Nějak už nemám sílu, či trpělivost vysvětlovat lidem, kteří tu dobu kolem Srpna 68 na vlastní kůži nezažili, že lidský život nejsou jen prosté kupecké počty, že některé činy, které se přímo nerentují, mohou mít svou velikost, obrovský přesah.
Nemohu mluvit za všechny pamětníky, jen za sebe chci připomenout, že ta bolestná oběť Jana Palacha vůbec nebyla marná, přestože jen o krátký čas zpozdila neodvratnou normalizaci.
Jan Palach sice nezměnil nelítostný běh dějin, ale svým hrdinským obětováním života nasadil nepřekonatelnou mravní laťku, kterou mnozí z nás, budou až do smrti poměřovat své životy.
