Věčný oheň Jana Palacha

Když  krátce po sebeupálení Jana  Palacha  vyrukoval komunistický novinář  V. Nový s teorii o studeném ohni -  že Palach byl  vlastně jen loutkou v rukou rafinovaných    nepřátel socialismu, kteří ho podvedli…

… zdvihla se proti němu  tehdy  taková vlna odporu a nenávisti, že to hovado, ještě dlouho potom muselo, tak říkajíc, chodit kanálama.

Dnes  se o Janu Palachovi, s výjimkou  nějakých těch výročí, už takřka nemluví a když -  tak často s despektem, vzdáleně  připomínající rétoriku Viléma Nového. Lidé, kteří o těch časech téměř nic neví, nezřídka nadutě,   zpochybňují  smysl  Palachova  činu, šíří  své  „chytrácké“ úvahy, že to vlastně k ničemu nebylo.

Nějak už nemám sílu, či  trpělivost vysvětlovat lidem, kteří tu dobu kolem Srpna 68 na  vlastní  kůži  nezažili, že lidský život nejsou jen prosté kupecké počty, že některé činy, které se přímo  nerentují, mohou mít svou velikost, obrovský přesah.

Nemohu mluvit za všechny pamětníky, jen za sebe chci  připomenout, že ta bolestná  oběť Jana Palacha  vůbec  nebyla  marná, přestože jen o krátký čas zpozdila neodvratnou normalizaci.

Jan Palach sice  nezměnil  nelítostný běh dějin, ale  svým  hrdinským  obětováním  života   nasadil nepřekonatelnou mravní  laťku, kterou mnozí  z nás, budou až do smrti  poměřovat své životy.