Věčnej průserář Nohavica

Jarkovi jsem přišel pořádně na chuť až někdy v novém tisíciletí, kupodivu v čase, když už mě tihle zpěváčci dávno přestali zajímat...

Tedy už s vědomím jeho obecně známých hříchů. Možná to tak trochu souvisí s  naivní představou, že  čím je člověk starší, tím větší má pochopení pro nejrůznější  slabosti, dokáže si třeba   přiznat, že pokud by byl pro  ty nacistické, či komunistické zrůdné  vyšetřovatelé jen trochu důležitý, nejspíše by ho také zlomili..., že ty dodatečné, chytrácké  odsudky jsou hodně ošemetné.

Ale také dobře rozumím všem těm neúprosným nohavicovým soudcům z lidu. Cožpak to jde, aby někdo tak děsně  přečuhoval?!

Jarek je pro mne jeden z mála tuzemských současníků, kdo mě pořád ještě dokáže nadchnout. Při všech těch obavách  z velkých slov, pořád  tvrdím, že ta jeho:

je nepřekonatelná, levituje na hraně geniality a kdyby se v životě už nedopustil ničeho jiného…

Už když jsem před týdnem četl , že chystá koncert na podporu napadené Ukrajiny a výtěžek hodlá poslat na konto zrovna Člověka v tísni, jsem kroutil hlavou.

To si opravdu nemohl vybrat jinou humanitární organizaci, nežli tuhle – extrémně vyhraněnou, věčně politizující?!

Ale, co – ty průšvihy, přece k Nohavicovi už tak nějak nedílně patří! : - )