Týká se to i piercingu. Jsem moc rád, že po nějakém čase mohu zase jednou Američany chválit. Vždyť, proč mají zvířátka trpět za lidskou blbost, že…
Jsem přece jenom o kousek liberálnější, než býval otec, který mi v těch pradávných časech mého mládí - občas fascinovaného vytetovanými koráby a lebkami na tělech postarších plavčíků a tak, už od dětství vštěpoval, že tyhle působivé ozdoby lidského těla, jsou záležitostí převážně absolventů vězeňských ústavů…
Za tu dobu se mnohé změnilo, ale něco z té netolerantní výchovy ve mně zůstalo. Když si představím, že bych se jednou probudil s důkladně potetovaným obličejem, ve stylu známého profesora a prezidentského kandidáta Franze, nejspíše bych uvažoval o sebevraždě…
Letos v létě jsem chvíli stál ve frontě za jednou, hodně nešťastně – po celém těle, neuměle potetovanou holkou. Ještě dlouho potom mi ji bylo upřímně líto - jako kdyby snad měla nějakou vážnou tělesnou vadu…
Je to se mnou o to horší, že nějaké to krásno nedokážu ocenit ani v případě profesionálního, řemeslně zvládnutého tetování. Čím je toho na těle více – tím mi to přijde odpudivější.
Dokonce, když někdy zahlédnu svlečenou, pořádně potetovanou slečnu, jakoby se náhle vytratily i ty poslední zbytky mé mužnosti…
Ne, původně jsem s opravdu nezamýšlel obtěžovat - svěřovat se, se svými ryze osobními problémy!
Já jen, že New Yorku zakázali tetování zvířat…
