V Düsseldorfu - jako zmatenej odborář!

Když jsem při odchodu z hotelu zaplatil i ty předražené snídaně, pořád mi ještě zbývalo něco přes 40 euro…

Jedenáct stál lístek do Düsseldorfu, odkud jsem měl zaplacenou zpáteční cestu do Prahy. Takže  pohoda i když jindy to nemívám finančně tak nadoraz - tentokrát mě nejistila ani kreditka, ale pořád to ještě stačilo na slušnej oběd.

Drama vypuklo až ve vlaku, když jsem zjistil, že se mi během těch cca 300 metrů od jízdenkového automatu k nástupišti podařilo lístek ztratit. Opravdu hezký výkon!, dokázal jsem to pořádně vychutnat až ve chvíli, když se vlak už rozjížděl…

Nevím, kolik na německé dráze stojí taková  pokuta a tak jsem se po tom nekonečném šacování rozhodl raději na nejbližší stanici  vystoupit. Ta přibližně čtvrthodina jízdy na černo  mi přišla nekonečná, v každém pohybujícím se člověku jsem hned viděl průvodčího nebo alespoň revizora.

Dopadlo to  dobře. V Essenu jsem si koupil nový lístek a po dvaceti minutách, jiným vlakem pokračoval do Düsseldorfu, o čas tady ani moc nešlo. Pochopitelně, za celou tu čtyřicet minut trvající cestu se žádný průvodčí, natož revizor neobjevil!

V Düsseldorfu jsem čas zbývající do odjezdu autobusu strávil v hospodě - lehkomyslně jsem tady utrácel zbytek eur - kdo ví, jak to za pár měsíců vlastně s touhle měnou skončí, že...

Na autobusovou zastávku jsem dorazil tak s patnáctiminutovým předstihem. V dobré náladě jsem vydržel ještě tak pět minut po stanovené době odjezdu. Autobus pořád nikde a tak se mi v hlavě začaly rodit nejrůznější hororové scénáře - co si asi počnu, když autobus  vůbec nedorazí. S pár centy, tisíc kilometrů od domova - jak se domluvím se svou němčinou stěží obnášející znalosti půl brožůrky - Němčina pro samouky…

Pomalu jsem se začal vžívat do pozice bezdomovců, kteří pochopitelně nechybí ani v Düsseldorfu. Byl to docela šok, nespouštěl jsem oči ze zatáčky odkud se měl žlutý autobus vynořit. Kdybych to pořádně uměl, začal bych se snad i modlit. Po takových přibližně patnácti minutách zpožděný autobus přece jenom dorazil. Současně s tím kamenem, který mi spadl ze srdce, jsem si musel  přiznal, že už  začínám být  hysterickej.

Jen co jsem se usadil, uvědomil jsem si, že zrovna tenhle typ autobusu nemá na každém sedadle osobní monitor, kde si můžete volit filmy podle svého gusta. Docela jsem byl z toho votrávenej a taky mě naštvalo, že jsem si musel říkat o kafe, že mi ho stevardka nenabídla sama od sebe a k dispozici byly jen dva dny staré noviny…

Už fakt  začínám blbnout, zjevně ve mně začíná vítězit  takovej ten  typickej  českej, zmatenej  odborář - vychcánek...