Dnes, přesně v 18,47 jsem v Ústí nad Labem, s vypětím všech sil, stíhal rychlík z Prahy do Chebu…....
Vrazil jsem do kupé kde seděly dvě slečny a postarší dámy. Zjevně jsem nebyl vítán, přetrhl jsem jim niť hovoru…
Když se po několika minutách znovu rozpovídaly, kupodivu, nebylo to o vaření ani o mužských protějšcích – dámy nekompromisně drbaly televizi.
Že se už nedá na ty manipulované politické diskuse vůbec dívat, že ti televizní panáci dělají z národa hovězí stádo, že uvěřit jim mohou dneska už jen ti, kteří nesledují internet…
Byly to ještě radikálnější řeči, které tady na blogu pravidelně vedu já.
Jakoby to snad nestačilo, jedné z těch starších žen zazvonil telefon. Paní potom utěšovala, patrně manžela, že už je na cestě, že brzy bude doma, jen je ale strašně unavená z toho jak celý den postávala na Hradčanech u nějakého petičního stánku…
Vracel jsem se z Berlína, ani jsem nevěděl, že se v Praze něco děje - dělo. Normálně bývám ostýchavý, ale tentokrát jsem neomaleně vyzvídal.
„Prý dnes bylo v Praze hned několik demonstrací, ony však byly na té, která podporovala Maďarsko - premiéra Orbána, kterému to, jako jednomu z mála evropských politiků myslí a jen tak se nepodělá…“
Byl jsem z toho totálně vedle, málem jsem přejel. Na poslední chvíli jsem popadl tašku a prchal z vlaku, kde ale zůstal můj batoh plný užitečných věcí.
I tak jsem měl radost, že lidé i zdaleka, přestávají být pasivní, že si už nenechají všechno líbit…
