Asi bych se moc neměl chlubit, že chodím obvykle spát až někdy o půlnoci a ještě si k tomu zvrhle pouštím Radiožurnál…
Načasuju si automatické vypínání, ale obvykle usínám tak mezi sportovním zpravodajstvím a začátkem reprízy pořadu Dvacet minut s Radiožurnálem…
Včera jsem se ale nějak moc převaloval, takže jsem těch hroznejch dvacet minut absolvoval kompletně. Ještě dnes mám z toho novinářského amaterismu a podbízivosti husí kůži.
Nedělám to často, ale nějak jsem tentokrát neodolal a toho rozhlasového moderátora - komika Petra Dudka, jsem hned ráno oslovil:
Pane Dudku,
opravdu nepřeháním, když píšu jak jsem z Vás vyděšenej. Po těch včerejších dvaceti minutách s Bursíkem, jsem se chystal na blog o tomhle příšerném zážitku - o té servilnosti a blbých otázkách evidentně mladičkého redaktora - patrně eléva, rozrušeného z příležitosti poprvé v životě pohovořit s bývalým ministrem.
Byl to tak mocný zážitek, že jsem Vaše jméno ani nezaspal - hned ráno se mi okamžitě vybavilo, včetně té geniální závěrečné otázky:
" A pane Bursíku, půjdete se někdy podívat do pražské ZOO na tu pandu?"
Na hloupé, či aktivistické veřejnoprání redaktory jsem navyklej. To mé dnešní zděšení spočívá v tom, že jsem si Vás - pro jistotu raději vygoogloval a šokovaně zjistil, že nejde o vyděšeného eléva, ale už postaršího vedoucí redaktora Radiožurnálu...
Tak teď už, šéfe, mnohému z toho dění v Radiožurnálu rozumím!
Pro pochybovače uvádím i odkaz na tento rozhlasový horor.
