U zubaře po třiceti letech…

Netřeba závidět! Titulek je  evidentně  zavádějící  -  nejsem zase až takovej  klikař, abych zubní ordinaci  navštěvoval  v intervalu třiceti let…

Jen mě  napadlo shrnout, porovnat    subjektivní -  třicetileté  zkušenosti českého  pacienta .

Po přestěhování  jsem  marně  obrážel  zubní ordinace v okolí, zbytečně  jsem  škemral, ponižoval se. Trvalo  takřka rok,  nežli jsem konečně  uspěl  - našlo se pro mne   místečko v portfoliu  zubního specialisty, vzdáleného méně nežli třicet kilometrů od  bydliště. Řadím to k mým největším životním úspěchům.

Řekl bych, že jsem docela dobrej  pacient. Na kontroly chodím pravidelně a při  placení  nedělám hysterické scény…

Těmi preventivními návštěvami  by se ovšem neměl nikdo  příliš  chlubit. povětšinou   jde   jen   o projev zbabělosti. Obvykle  tak činí lidé, kteří  alespoň  jednou v životě  trapně   oddalovali  návštěvu  zubaře. Úporné  bolesti  řešili  obkládky, nekousáním v okolí citlivé   části chrupu,  polykáním  prášků  a tak podobně.

Což  obvykle  nekončívá  dobře. Bolestivé vzpomínky se zarývají  do mozku…   a tak, na vlastní kůži  poučení srabové   přecházejí na prevenci, která tolik nebolí,  je  jen nepříjemná…

Omlouvám se, v teprve  tomhle  odstavci    jsem pochopil , že pokud bych dál pokračoval tímto rozvláčným  stylem, hrubě bych přesáhl  rozumný  rozsah blogu  a nezbyl by ani prostor  pro  mou  oblíbenou  politiku. Takže  dost  keců,   ukončím  to preventivně,  takřka aforismem:

Za komunistů  jsme těžce  úpěli - naříkali  při zákrocích    v zubařských  křeslech. To se fakt  podstatně zlepšilo. Dnes  úpíme  - naříkáme  teprve  až při odchodu z ordinace, když  nám  sestřička předloží účet…