Tyhle příšerné samochvály redaktorů Radiožurnálu!

Radiožurnál už před časem spustil seriál osobních zpovědí, v kterém  jednotliví  redaktoři  zapáleně  vyprávějí, jak svým rádiem – od rána  do večera žijí, jak mu dávají úplně všechno…

No, pokud tomu tedy tak opravdu je,  pro  posluchače určitě  není  zrovna dobrá zpráva, že tihle veřejnoprávníci  pracují na  pokraji  svých sil, že už  nemají další  potenciál…

V pátek ráno jsem zaslechl alespoň kousek  takové  zpovědi, podle hlasu, snad ředitele Zpravodajství ČRo Jana Pokorného, který tak pateticky  končil tím, že  když chodí do práce kolem  desek s jmény  těch, kteří za německé a později sovětské okupace bránili  Rozhlas, tak má intenzivní pocit, že by tihle hrdinové měli z těch dnešních rozhlasáků radost…

Tedy nemohu, na rozdíl  od  pana  Pokorného,  mluvit za všechny, ale v tom 68. jsem také, s holýma rukama, přišel Rozhlas bránit. Nebyl  jsem  ani zdaleka tak statečný, jako ti, kteří si  lehali před projíždějící tanky, nebo se je    pokoušeli  zapalovat. Jen  jsem  cítil  osobní povinnost tady  být  a beznadějně,  zoufale protestovat, bez ohledu na následky.

 Z té doby si pořád  ještě   připomínám  okamžik, kdy ze střechy  Rozhlasu svrhli  nenáviděnou pěticípou hvězdu, ale také  ta  zkrvavená těla kluků překrytá státní vlajkou, strach o život, když   lauf tankového děla, který  předtím střílel  do okolních domů,  mířil  mým směrem…

Tedy nemohu, nemám  žádné  právo mluvit za všechny ty zoufalé  obránce Rozhlasu ze Srpna. Jen pro toho  pana Pokorného, či kdo to vlastně v pátek na Radiožurnálu tak vznešeně  řečnil a bral si do huby jiné, mám  takový ryze soukromý vzkaz:

Jen úplně za sebe, ale zato se stoprocentní jistotu pamětníka, mohu  konstatovat – že já tedy  z těch dnešních veřejnoprávních  redaktorů nadšený nejsem a navíc  vůbec  nechápu, jak si mohou, tak zvráceně  myslet, že tím svým politickým aktivismem, snad  dělají těm hrdinům  z pomníčků radost….