V cimrmanovském eposu Dlouhý, Široký a Bystrozraký, mám úplně nejraději scénku s obávaným obrem Kolodějem…
Vystrašení návštěvníci se před obrem předhánějí v servilnostech. Protože se traduje , že s Kolodějem je třeba jednat v rukavičkách, výhradně veršovat, tak se hosté celou dobu podbízivě snaží o rýmy.
Žijeme v bizarní době, v jedné z dalších etap vnitropolitické krize. Drtivá většina tak zvaných demokratických politiků, která doposud Zemana soustavně poplivávala, najednou, stádovitě, pocítila přímo živočišnou potřebu s prezidentem důvěrně pohovořit.
Stojí na něj uctivě ve frontě a když se potom vracejí z Hradu, důležitě pořádají tiskové konference, kde nadšeně líčí, co všechno se od najednou „pana prezidenta“ dozvěděli - pitvají každé jeho slovíčko, pozdvižení obočí, zafunění…
Tyhle vesměs komické scénky, jakoby pocházely od Járy Cimrmana.
Tihle demokrati, se stejně jako divadelní protagonisti, z různých náznaků domýšlejí, že snad na Koloděje svými chytrými řečičkami zapůsobili - dojali ho, rozplakali…
Jenže, kdo ví, zda ta tekutina řinoucí se u Cimrmanů na scénu z přečuhujícího Koloděje, jsou skutečně slzy, zda nejde o úplně jinou tekutinu vypouštěnou z úplně jiné, z hlediště naštěstí neviditelné, části obrova těla….
