Tihle nepohodlní antikomunisti!

Jistě  jste si také povšimli, až o kolik řádů  pozitivněji zní takový antifašista, oproti  antikomunistovi a to nejenom v české kotlině.

S tou  předponou anti je  sice vždy spojená jistá obtíž, ale  úplně nejvíce to stejně dostávají vyžrat právě tihle antikomunisti a to nejenom od té rudé, či různě   přebarvené  sebranky, které časem tak  narostla křídla.

Vánoční svátky jsou  sice  časem rozjímání, ale  zvolené téma sem, připouštím,  moc nepasuje, ovšem právě  jsem konečně dočetl l tu neobvykle   dlouho, na mém nočním stolku, překážející  knihu -  Hitlerův  pianista, v které autor Peter Conradi, popsal příběh jednoho z Hitlerových kumpánů z dvacátých a třicátých let, který se, spíše shodou okolností, později stal  nepříliš oblíbeným  spolupracovníkem spojeneckých zpravodajských služeb.

Ústřední postava - Ernst Hanfstaengl  je zde také označen za zavilého  antikomunistu, čímž  prý byl  pro západní  spojence značně  obtížnou personou. Zatímco jeho antisemitismus je v knize   doložený hned několikrát  a vcelku přesvědčivě, jediným, osamělým  pádným  argumentem toho    antikomunismu je  uveden     případ, kdy se ještě v průběhu války,  intenzivně  pokoušel   západní  veřejnost pravdivě  informovat o  skutečných okolnostech toho   katyňského masového vyvražďování. Připadá mi to   zatraceně málo na takovou razantní  nálepku.

Tehdejší odhalení toho lidsky jen   obtížně pochopitelného a neodpustitelného    vyvraždění   desítek tisíc především  polských důstojníků a intelektuálů, nemohlo posloužit společnému  boji spojenců proti Hitlerovi a spol., takže představitelé Západu raději disciplinovaně  strčili  hlavu do písku a nechtěli vůbec nic slyšet o té děsivé zvrhlosti, ostatně v té době  podobně sveřepě  ignorovali také  informace o holocaustu, plynových komorách, koncentračních  likvidačních táborech.

Dodnes se  evidentně,  nikomu z těch ryzích, západních   demokratů  nechce poctivě  vracet k těm nepříjemným událostem. Asi nikdo by  totiž nedokázal čestně obhájit tu nečinnost,   dostatečně vysvětlit, proč západní demokracie nad tím hrůzným katyňským  masakrem tak  ochotně zavíraly oči a to ještě celé desítky let, dokonce i v průběhu Norimberského procesu,  nechaly Sovětský svaz,  tak nestydatě lhát,z těch hrůzných zločinů  obviňovat nacisty. Kdysi to trapné mlčení   snad mělo  sloužit  společnému boji proti nacismu,fašismu -  dnes je  zase   zřejmě ve hře  plyn, ropa,  hospodářská spolupráce a jiné globální zájmy.

Ta ostudná  netečnost, či pragmatičnost fungují  spolehlivě rovněž   v České republice. Velmi dlouho to  trvalo, než se v několika českých kinech konečně objevil  výtečný film známého  polského režiséra Andrzeje Wajdy - Katyň. Film věrně popisující  tragédii Polska , ale současně  i podstatu, nelidskost komunistického režimu, kterou se dodnes  nejrůznější levicoví  manipulátoři, vykukové pokoušejí přehlížet, případně  hodit jen  na Stalina a dalších pár lidských vyvrhelů.

Patrně právě  ta přesvědčivost filmu,  věrně vystihující historickou  podstatu, nepřijatelnost komunistického systému,  asi vysvětluje ten ostentativní, těžko  pochopitelný  nezájem o takové mimořádné   umělecké a lidsky působivé  dílo. Ten strhující, neobyčejně poučný  film,  jen v několika málo kopiích prošel  distribucí,  téměř  ostudně, nepovšimnut českými médii a následně  i diváky.

Několikrát jsem slyšel, že na většině   našich  základních škol se učitelé v hodinách dějepisu, či občanské výchovy obvykle nedostanou dále, než k roku  1945. Jak příznačné!  Nemíním  vymýšlet  jakési paranoidní teorie - popisovat  tajemná spiknutí. Minimálně  však existuje  nepřehlédnutelný trend - na některé nepříjemné  záležitosti rychle zapomenout, neboť se  nehodí   do dnešní doby plné  naivního,  pohodlného optimismu -  hlupácké  bezstarostnosti.

K těm nežádoucím, neoblíbeným přítěžím současnosti, zcela  pochopitelně,  patří i ten   několikrát  zmíněný antikomunismus...