Šílený čin "pejskaře" může chápat pouze "pejskař". Téměř celý život bych si myslel o tomto činu, že je to nepochopitelná blbost. V šedesáti jsem však dostal štěně zlatého retrívra. Od tédoby se neštítím psího olíznutí. Pes dočasně nahradil vnoučat a nakonec i s nimi je stejně milovaným členem rodiny, a kdokoliv z rodiny by pro něj udělal to samé, co pro dítě. Nemohl bych se dívat na to, jak se topí a pokusit se o záchranu. Pro pejskaře, a zvláště starší, je pes prostě rovnoprávným přítelem a nepřeji si chvíli, kdy bych byl povinen ho držet v náručí při nutném uspávání. Tak to pro mne je. Navíc pes mne miluje a manželka na mne štěká.

tak na toto téma si vzpomínám na diskuzy s bývalým předsedou lidovců,který zastával názor,ž pes neskoná ale chcípne a pořád tvrdošíjně zastával tento názor /je to MVDr/...