Takové milé aneb Počátky upovídanosti Václava Havla

Na Seznamu.cz jsem si ve středu přečetl roztomilou vzpomínku na pana prezidenta Havla, kterak ve státním zájmu České republiky, poprvé v životě absolvoval fotbalové utkání a to hned ve Wembley…

Ano, prezidentování je sice vysoce atraktivní záležitost, mnozí  se o něj přímo  rvou, ale nese sebou také spousty nepříjemností. Mimo jiné, takový prezident musí mít nutně dobrý žaludek a tisknout ruce i lidem, kterým by ruku jinak nikdy nepodal. No a taky ho někdy donutí zajít na fotbal...

Ale taky mi tohle veselé vyprávění z natáčení znovu připomnělo, jak rozporuplně lze  nakládat i s těmi nejověřenějšími fakty, podloženými  svědectvími:

„ Václav Havel když viděl, že vybíhají kluci zprava, tak začal vstávat a volat: do toho, do toho! Horší bylo, že když jsme se vrátili ze salonku po přestávce, tak vyběhli kluci zprava a Václav Havel se znovu postavil a volal: do toho! Načež ho někdo stáhl zpátky dozadu a řekl: Ne, to jsou Němci. Netušil, že si týmy vyměnily strany o přestávce.“

Fakt srandovní. Dovedu si živě představit ty rozpaky pana prezidenta při sledování fotbalu  poprvé v životě. Možná to bylo dost podobné, jako když jsem kdysi v Divadle na Zábradlí, poprvé v životě sledoval jeho absurdní drama…

Ta nekonečná   servilností médií a houfů přicmrndávačů ovšem také svádí, to veskrze veselé  vyprávění - ještě  "vtipnější" , nežli to osvědčené, milionkrát opakované -  o  jeho směšně  krátkých kalhotách, podrobit kritičtějšímu zkoumání. 

Proč vlastně  měl v této prekérní situaci  Havel tak  nutkavou potřebu zapojit se do hry -  skandovat, být za každou cenu viděn, slyšen - proč si   ten tajuplný  fotbal, ve vší slušnosti, jen  důstojně neprotrpěl?

Tak si říkám a  chválen za to dozajista nebudu, že to vlastně bylo taková první  předzvěst jeho  pozdnějšího fungování.