Tak jen do toho, chytráci!

Asi bych to  neměl tak  prožívat, ale některé zprávy na mne působí coby facka. Patří k nim i tahle informace, že  zástupci Volyňských  Čechů, nyní nekompromisně požadují od českého státu  náhradu za majetky, které zanechali  v bývalém Sovětském svazu...

Nelogicky se  při tom  odkazuji se na jakousi paralelu s Podkarpatskou Rusí a hrozí, že  když se prý  tedy s českým státem nedohodnou po dobrém, půjdou s tím třeba až do Štrasburku...

Když se někdy  hovoří o tom, v čem jsme jako národ  opravdu dobří,  okamžitě si vybavím,  jak přesvědčivě dokážeme natahovat ruce.

Tu  známou  národní  vlastnost, jak vidno,  prokazují  dokonce  i někteří   Volyňští Češi a to přesto, že celé století žili mimo vlast. Když se před začátkem devadesátých let  začalo mluvit o krajanech, kteří kdysi fatálně  zbloudili na Východ a nyní těžce přežívají  v postkomunismu, moc mě potěšilo, že se tehdy našlo tolik dobrých  lidí, kteří těm trpícím  obětavě pomáhali k návratu. Jak se říká - Za dobrotu, na žebrotu!

Nejde však vůbec  jen o ty Volyňské Čechy.Těch obětí - postižených komunismem je nespočetně. Stěžovat si, požadovat náhrady může dnes prakticky každý. Od potomků těch neobyčejně statečných,  čestných lidí, kteří v odporu proti totalitě neváhali obětovat  život, osudy vlastních rodin, až po ty nejrůznější udavače, kolaboranty, "taktiky", kterým  zločinný režim ohýbal jejich   nepevné páteře, vždy jsou to vlastně také oběti...

Ten velký  problém však spočívá v tom, že na těch skutečných českých, natož zahraničních vinících si už nikdo nic nevysoudí. Ty nesporné škody tak může finančně zamáznout  už jenom český stát. Prakticky  nejinak, než z daní a odvodů všech těch vinných, nevinných i  postižených, kteří nemají v  povaze   hlasitě naříkat, stěžovat si,  soudit se...

Tak jen do toho, chytráci!