Omlouvám se, že těch několik řádek bude dnes hodně osobních. Prostě závidím - nejenže neumím zpívat, ale, na rozdíl od věčně usměvavé zpěvačky z titulku, se nikdy nedokážu pořádně usmát a to ani u naléhajícího fotografa…
Malá odbočka - nikdy jsem nechápal, proč ty úsměvy od zákazníků vždy tak tvrdošíjně požadovali – trvali na nich. Nic na tom nemění, ani ta satisfakce, že mi dal čas zase za pravdu. Pokud vím, dnes už je na úředních fotkách úsměv výslovně zakázanej.
Ovšem uznávám, že pohled na usměvavého člověka je nesrovnatelně příjemnější. To snad také vysvětluje, že dokonce i Jakeš o téhle kurážné, usměvavé zpěvačce mluvil s jistým uznáním, přestože ta „pěkná holka“ kdysi podepsala Několik vět.
Minulý týden jsem sledoval jakýsi televizní rozhovor s paní Zagorovou. Bylo to jako vždy - ani zestárlá Hanka nedokáže být nesympatická. Jen dost zaujal ten její tentokrát hodně křečovitý - nekončící úsměv.
Napadlo mě, že ani v případě celebrit se někdy plastická operace nepovede. Paní Haně úsměv sice slušel, ale bylo ho přece jen moc. Nejenže vyvolával dojem nekonečna, ale také vzpomínku na smějícího se padoucha z Batmana.
Nikdy jsem si na zevnějšku moc nezakládal, ale kdy si dodatečně sečtu kolik nepříjemností mi nadělal ten neodstranitelný , od mládí takřka vrostlý, věčně naštvaný, nespokojený výraz, říkám si, jestli bych se neměl zbavit ostychu a nezeptat se na toho jejího plastického chirurga.
Ten zagorovský, nikdy nekončící úsměv by mě totiž nepochybně, obrovsky pomohl jak v osobním, tak v profesním životě – o tom nemá, nejmenších pochyb.
Jenže, momentálně na tuhle speciální plastiku nemám a jsem si takřka jistý, že přes všechna fakta o prospěšnosti zmíněné optimistické, usměvavé masky pro profesní růst a šťastný osobní život, patrně VZP nikdy nepřesvědčím, aby se pustila do financování.
A tak se vše pořád jen horší, mračím se stále víc, neboť nechápu, proč tedy tuhle operaci zacálovali Václavu Moravcovi…
