Svěrákův Kolja po dvaceti letech

Kolju jsem poprvé viděl až  čtrnáct dní po premiéře, ve vyprodaném pražském  Blaníku. V Česku, kde závěrečné titulky obyčejně provází úprk k šatnám, tenkrát zněl dlouhý, nadšený potlesk...

Obvykle se k filmům, které na mne   zapůsobily, po letech už nevracím, čas jim až příliš často nejde k duhu - nač si zbytečně kazit dojem, hezké vzpomínky!

S těmi dvaceti lety to  přeháním, ale o minulém  víkendu jsem po dlouhých letech  Kolju znovu absolvoval, tentokrát netradičně, kolem třetí ráno  v nočním autobusu SA. Byl  jsem   o chloupek   přece jenom kritičtější,  ale i tak jsem se opět skvěle bavil.

Při té příležitosti jsem si  vzpomněl na četné  diskuse, které Kolju kdysi provázely. Na ty hordy intelektuálů - uměleckého zaměření, kteří si za žádnou cenu nechtěly  nechat  ujít tu báječnou příležitost na tomto slavném - oscarovém filmu demonstrovat svou výlučnost, originalitu. Kolja byl  bez zbytečného sentimentu, ocejchován  jako  klasický český filmový  kýč...

Je už  dnes vcelku úplně  jedno, zda se tehdy jednalo o  exhibice té typické české závistivosti,  hloupého snobismu, či  nepřiměřených nároků. Vždyť film je především lidová zábava a pokud někdo filmy  dokáže točit  tak znamenitě jako Svěráci v případě Kolji, tak i po letech jen uctivě  smekám!

P.S.
Pokud bych však  v souvislosti s tím veleúspěšným  tandemem  Svěrák - Svěrák, chtěl přece jenom  psát o nudě a  kýči, určitě bych jako takový dobrý příklad jmenoval jejich další  film - Tmavomodrý svět, českou filmovou kritikou tentokrát paradoxně  vychválený až do samého  nebe...