Stáří je hrozný, ale...

No, když už ale tedy nic jinýho, alespoň to pro mne není úplnej  šok, vím o co jde!. Pochopil jsem to už tak někdy ve třiceti, kdy jsem se nějakým omylem začetl do vědecko- populární brožůrky o stárnutí...

Přišla mi tenkrát jako ten nejtvrdší horor. S hrůzou jsem absorboval už tu úvodní, základní informaci, že člověk začíná pořádně  stárnout tak  ve dvaceti…

Vědecký kolektiv autorů zmíněné brožůrky mi připadal poněkud sadistický. Alespoň tedy takovou představu jsem nabyl z  těch jejich  detailních popisů postupného, neodvratného chátrání  jednotlivých  lidských  orgánů …

Asi tu vůbec největší hrůzu ve mně tehdy, zcela jednoznačně vyvolala čísla o fatálním úbytku nervových - mozkových buněk, strohá informace o jaké astronomické počty těch pro život tolik důležitých buněk denně přicházíme. Trochu jsem to počítal a vyšlo mi, že po šedesátce ze mě už bude jen naprostá duševní troska.

Když jsem se teď, s vypětím všech sil, toho požehnaného věku dožil, alespoň se už ničemu nedivím. Vím o co jde, zbytečně se nevztekám, přestože se mi spousty věcí ve světě i kolem mne nelíbí a hlavně, vůbec jim už nerozumím. Nechápu politiky, novináře, odboráře, nerozumím dokonce ani těm  chlapům  v naší hospodě!

Vždyť, jak bych taky mohl! - s tím stále ubývajícím zbytečkem nervových buněk, rapidně ubývající paměti a ostatních duševních schopností!

To by snad bylo proti přírodě!