Smrt Martina Štěpánka a odvrácená tvář demokracie

O životě a smrti Martina Štěpánka by měli psát předvším ti, kteří ho, na rozdíl ode mne, dobře znali. Není to zrovna parketa pro člověka, který se osobně se známým hercem a publicistou prakticky nesetkal - znal ho jen z televize, nebo z jeho opravdu vynikajících komentářů…

K těm dnešním několika řádkům jsem se odhodlal až pod šokujícím dojmem z několika čtvrtečních internetových diskusích pod nočními  články informujících o smrti pana Štěpánka.

Jak už kdysi, kdosi konstatoval, když pročítáte úmrtní parte, nutně dojdete k přesvědčení, že umírají výhradně jen samí skvělí, nadaní lidé, z čehož lze vyvodit, že grázlové, hlupáci nekonečně přežívají a podle toho ten náš svět také vypadá…

Žijeme v éře internetu - ta internetová parte - nekrology, už dávno nejsou, co bývala - pieta je definitivně v čudu, což ovšem není ani zdaleka to nejhorší…

O té již zmíněné nesmrtelnosti grázlů a hlupáků asi vůbec nejlépe vypovídají ty stávající internetové diskuse - doslova na blití…

Pod zprávou o sebevraždě herce a bývalého ministra kultury, lze objevit i takové patologické výrony:

…a kdy budou následovat další politici?!

…skvělé, zase o jednoho modrého ptáka méně!

… tleskám smrti toho válečného štváče ze Svobodné Evropy!

Jistě, památce dotčených takový hnus, hyenismus určitě ublížit nemohou. Je to jen nekonečně trapné, vyvolává to stud, že patříme s pisateli ke stejnému živočišnému druhu.

Pochopitelně, vybavují se také otázky o stavu současné společnosti. K těm neradostným úvahám patří rovněž i zamyšlení nad všemi těmi báječnými lidskými právy a svobodami.

Pokud mají sloužit k něčemu takovému, tak vážně nevim…