Slávie, Slávie... O národní hrdosti a čínském vlastnictví

Fotbal  zrovna moc  nemusím, ale přesto jsem ve čtvrtek  neodolal  podívat se  na Slávii  valčící  v Londýně…,  a byl z toho  naprosto  nečekaný  zážitek.

V první  řadě  proto, že  slávisti   proti jednomu  z nejtěžších světových  soupeřů – těžkému favoritovi,  hned od samého začátku  nehráli  jen o   slušný výsledek,  ale snažili se hrát fotbal a nakonec,  zcela nečekaně,  dokázali   anglány  vyvést z míry, kteří s blížícím se koncem, až překvapivě  často  jen  odkopávali míče.

Ale,   za ještě  mnohem   větší  pozornost rozhodně  stálo  - stojí,   až kolik tisíc   Čechů se vydalo  do Londýna a sympaticky  podporovalo svůj tým  způsobem, který vyrážel dech  i místním.

To  neutuchající, nadšené povzbuzování    za stavu, kdy Slávie  prohrávala  o tři góly a  na první pohled  to vypadalo na  ostudný debakl -  to byl opravdu zážitek naprosto  jedinečnej, něco takového jsem prožíval   poprvé v životě.

Na  základě  jednoho  utkání  by bylo hloupé  velebit  český fotbal, natož pak české fotbalové fanoušky a zapomenout  hned na  všechny ostudy,  ale  při vší  zažrané skepsi,  jsem tentokrát, zcela  výjimečně,  zažíval cosi, co se snad dá nazvat národní hrdostí.  

Až do té páteční noci mě nenapadlo, že něco takového je možné... i ve spojení s fotbalem a čínským vlastnictvím klubu!