O učitelích se traduje, že nepatří k těm statečnějším, že povětšinou ochotně posluhují vrchnosti, spořádaně šíří ideologie vládnoucích režimů…
Až na nemnohé výjimky to potvrzuje i má osobní zkušenost žáka ze slavných padesátých – šedesátých let minulého století…
Jedinou takovou vážnější, masovou vzpouru pedagogů proti vládnoucímu komunistickému režimu s hlavou v zadeli SSSR, jsem na naši škole zaznamenal jen v tom houževnatém odporu zdejších vyučujících, proti doporučovaným metodám sovětského kultovního pedagoga Makarenka, který vášnivě brojil proti tělesnému trestání žáků…
Jen těžko bych spočítal všechny ty fyzické ataky pedagogů na mou osobu. Jednou, po mimořádně zdařilém úderu samotného soudruha ředitele, jsem se dokonce pomočil…
Pochopitelně nikdy jsem si nestěžoval. Bylo mi jasný, že doma bych ještě něco schytal, ale také jsem vnitřně cítil, že jsem si o ty výprasky koledoval. Pokud si vzpomínám, ani jednou jsem necítil nějakou nespravedlnost, křivdu…
Prostě – Zločin a trest! Bylo to většinou na férovku…
Vůbec nejraději vzpomínám na jednu takovou nakládačku od nenáviděné soudružky učitelky biologie. Popravdě, ta nenávist byla upřímná a vzájemná.
My – třídní gázlové, jsem ji pro její časté drbání se na specifických částech těla ukazovátkem, familiérně říkali filcka a soudružka to zase oplácela velice příkrým známkováním našich výkonů u tabule…
Jak mohou potvrdit i dnešní náctiletí, puberta činí život veselejším - k nějakému tomu hihňání v těchto letech ani netřeba pořádný důvod. Právě jsme v přírodovědě probírali skot, když spolužák na adresu soudružky prohodil popravdě nikterak nápaditou poznámku - To je ale kráva!!!
Oba nás to totálně odboruralo. Marně jsme byli okřikováni a soudružka si už zjevně také domyslela jistou spojitost…
Když nic nepomáhalo, zuřivá soudružka vyvedla mého souseda ze třídy. Po chvíli se vrátili, on už vážným výrazem a s nezvykle červenými tvářemi. Strašlivě mě zajímalo, co se za těmi dveřmi asi odehrálo…
A tak jsem jen zkušebně prohodil osvědčenou, inteligentní větičku – To je ale kráva!…a už jsme se znovu mlátili smíchy…
Tentokrát jsem šel za dveře zase já. Brzy jsem tak zjistil, že ty zčervenalé tváře evidentně souvisejí s fackováním.
Také jsem se vracel s mnohem vážnějším výrazem, ovšem, když spolužák zase zašpital - To je ale kráva!, vážnost se znovu vytratila, teď už nejenom my - přepychově profackovaní, jsme se znovu svíjeli smíchy
Soudružce tak nezbylo, než předčasně ukončit hodinu a takticky se stáhnout do sborovny…
Jak pořád říkám - Škoda rány, která padne vedle!
