S Václavem Havlem jsem se (soukromě) loučil už před týdnem...

…když jsem sledoval ty depresivní televizní záběry z jeho setkání s dalajlámou…

Nějaký čas jsem dnes sváděl vnitřní boj, zda se přidat k těm davům gramotných lidí, kteří cítí povinnost veřejně se vyslovit, věnovat vzpomínku Václavu Havlovi. Nevím, koho to bude v té záplavě nejrůznějších děkovaček ještě zajímat - všeho moc škodí - ale nakonec mi to stejně nedalo.

V takových chvílích  jsou pochopitelně očekávány projevy úcty a smutku. Také v sobě tyhle pocity dokážu vydolovat i když se musím v těch vzpomínkách vracet hodně  nazpět - vzpomínat na toho úžasného samouka, holobrádka - autora Zahradní slavnosti, na statečného  intelektuála - později jednoho z nejslavnějších, světově nejznámějších vězněných disidentů.

To byl Václav Havel na kterého dodnes s opravdovou úctou a smutkem vzpomínám.

P.S.

Nechci být cynický,  úplně za každou cenu originální, ale když už v předchozím textu naznačuju, že, tedy  podle mne, ta velikost Václava Havla spočívá  spíše v dávnějších dobách, než v letech jeho největší slávy - prezidentování a postprezidentování, musím také popravdě připustit, že na úplném konci se pan Havel ještě zasloužil o jednu velkou věc. Alespoň tedy dnes odpoledne Radiožurnál - konečně, zcela zásadním způsobem změnil dramaturgii svého hudebního vysílání…