Řekni mi co jíš a já ti řeknu jaký jsi!

Krupicovou kaši miluji od nepaměti, pokud  ovšem byla  řídká, což se mamince vždy nepovedlo a v takových případech ji potom museli do mne ládovat násilím, s tím pitomým - za tatínka, za maminku…

Fungovalo to dost mizerně, nikdy jsem pořádně nepochopil, proč bych se měl obětovat za rodiče - cpát se tou tuhou krupicovou hmotou jen proto, že při vaření hanebně selhali.

Je to zvláštní, ale ve škole se krupicovou kaší doslova opovrhovalo. Vrstevníci se o ni vyjadřovali s mimořádným despektem, stala se symbolem dávno překonaného dětství, tak nějak pod úroveň žáků základní školy.

Přestože mi, dokonce i v té školní jídelně - posypaná namísto kakaem skořicí - místo másla zalitá podezřelou,  nažloutlou mastnotou, tahle kaše nevadila, při konzumaci jsem se také, jako loajální člen stáda tvářil patřičně znechuceně a hlasitě brblal.

Celé desítky let jsem se neodvažoval veřejně přiznat, že mi krupicová kaše pořád chutná. Obávám se , že tohle tajnůstkářství bylo zcela namístě. Kdo ví, jaké závěry by z takových stravovacích návyků ještě mohli někteří nepřejícní  lidé vyvozovat.

Nedávno jsem se v jisté novinové příloze dočetl, že turka si obvykle objednávají pořádní, energičtí mužský, zatímco kafe latte, jen zženštilí metrosexuálové - raději ani nedomýšlím, jak by v tomto testu asi dopadli dospělí požírači té krupicové kaše!

Proto dál konspiruju, obvykle si ji vařím sám. Za ta léta jsem však přece jenom něco pochytil. Když se kaše povede řídká - dobře, pokud zhoustne, taky má něco do sebe! Nejsem si úplně jistý zda tohle smíření se stavem světa něco vypovídá o nabyté životní moudrosti, nebo jde jen o pouhou rezignaci.

Kdo ví, čeho všeho se ještě dožiju. Při všem tom pesimismu se tedy alespoň utěšuju,  že až mi jednou vypadnou zuby, z  minidůchodu mi nezbude na umělé - když už tedy nic jiného, alespoň si pořád ještě budu moci pochutnávat na té krupicové kaši….