Zvyk je železná košile. V dětství se mi , jako většině vrstevníků, zdaleka nejlépe usínalo při pohádkách. A tak, jak už to bývá, na stará kolena se člověk k těm osvědčeným praktikám, rituálům znovu, kajícně vrací…
Tak někdy před půlnocí si obvykle pouštím Radiožurnál - nařídím automatické vypínání na třicet minut, zhasnu, přehodím si deku přes hlavu a po několika málo minutách bývám v limbu, takže o podstatnou část těch novodobých rozhlasových pohádek – tedy zpravodajských relací a pravidelných repríz pořadu - 20 minut Radiožurnálu, přicházím.
V pokročilejším věku ale už spánek ani zdaleka není takový , jaký bývával za mlada a tak tu a tam procitnu a ještě něco z těch pohádek na poslední chvíli zachytím. Třeba o krásné a čestné princezně Čaputové, o hodných migrantech a úplně nejčastěji o zlem drakovi – lidojedovi Zemanovi…
Netajím se tím, že patřím k nekompromisním kritikům českých veřejnoprávních médií, že nedokážu jen tak snadno spolknout – uráží mě fakt , že si tyhle veřejnoprávní propagandisty musíme platit z vlastní kapsy. Ale, na druhé straně, nejsem zase žadnej fanatik, který by nedokázal ocenit nějaký ten dobrý nápad, byť od těhle aktivistů.
Nedá se nic dělat, ale tyhle pohádky na dobrou noc, ve formě zpravodajství a publicistiky, jsou fakt dobrý, to se tedy Radiožurnálu opravdu povidlo!
