Radiožurnál - asi tak nějak, jako pohovor na Gestapu

Napadlo mě, když jsem v úterý  poslouchal  část  rozhovoru  evidentně  fanatické  redaktorky  s komunistickým poslancem ohledně Afghánistánu…

 Jsem ten poslední, kdo  by  snad  komunistům  fandil. Listopad 89 patřil k mým nejkrásnějším životním zážitkům.  Dodnes  jsem nepochopil  proč   ti tehdejší  teatrální demokrati komunistickou stranu nepostavili mimo zákon, ale raději pominu  spiklecké teorie…

Když tehdy  Havel a spol. vzali   komunisty do hry, je směšné si to s nimi  permanentně vyřizovat takřka po třiceti letech. A navíc, z komunistů  už dnes nejde strach – pomalu vymírají, nikdo rozumný se  už do téhle profláklé firmy nehrne, přestože ti dnešní komunisti mají  tu a tam  rozumnější názory, nežli mnozí  tak zvaní pravičáci.

K takovým postojům přičítám i tu komunistickou skepsi k působení české armády v Afghánistánu. Také  nepovažuju  za rozumné podílet  se  na americké okupaci, kterou, po těch sedmnácti letech nelze označit jinak, nežli  za   fiasko, za další americký Vietnam.

A právě o tohle šlo ve zmíněném diskusním pořadu 20 minut  Radiožurnálu,v  kterém  se  redaktorka  vrhala na pozvaného  komunistického  poslance  jako fúrie -  nápadně  to připomínalo pohovor na Gestapu, případně  řádění komunistických novinářů po Vítězném  Únoru 48.

Když už tedy  naši  demokrati, komunisty po Listopadu adoptovali, nezbývá dnes   nic jiného, nežli s nimi jednat jako rovný s rovným. to věčné připomínání jejich „dědičného hříchu“  je v této situaci možná  ještě  absurdnější, nežli ty   absurdní dramata  Václava Havla.

A co se těch veřejnoprávních redaktorů týká:   o jejich  objektivitě nemůže být ani řeč, ale když už tedy nic jiného -   měli by si  alespoň  vštípit to heslo původně určené sportovním  fanouškům – Fandi, ale zůstaň člověkem!