Do té doby, než si sousedi pořídili věčně štěkající potvoru, kterou zjevně nezvládají, jsem měl pejsky mnohem raději.
Ale i tak většina pejsků a zvířátek vůbec, ve mně budí sympatie a to nejenom v případě roztomilých, neodolatelných mláďátek.
A tak jsem si zálibně prohlížel mladého setra, kterého do vlaku zavlekla atraktivní panička.
Pejsek se choval spořádaně, ale ohledně cestování to byl viditelně začátečník. Takřka půl hodiny mu trvalo, nežli na podlaze zaujal tu správnou pozici. Úplně se zklidnil, až když dostal svou oblíbenou hračku, snad hadrovou myšku, kterou si položil mezi pracky a jemně oňuchával.
Zásadně se nevnucuju. I když jsem měl tisíc chutí setříka pohladit, raději jsem ho jen distingovaně očumoval. Sejně tak decentně působil i pejsek, chvílemi jsem měl pocit, že ten jeho pohled je takový až přezíravý.
Přibližně po hodině jízdy kolem procházel postarší pán. Setr ho zjevně okouzlil. Dovolil se paničky a okamžitě ho začal drbat a hladit.
Ještě nikdy jsem neviděl takovou proměnu. Doposud odměřený psí kliďas najednou začal radostně jančit, takřka explodoval. Skákal až ke stropu vagonu a nového přítele hodlal ulízat k smrti. Připomínalo to výbuch sopky.
Po pár minutách se dost mokrý pán rozloučil - šel si zas po svých. Stejně rychle se uklidnil doposud radostně křepčící setr. Znovu zaujal na podlaze osvědčenou polohu a nasadil ten původní, znuděný až přezíravý pohled.
U lidí mě podobná přetvářka už dávno nepřekvapuje, ale, že podobné kousky dnes už zvládají i pejsci, je pro mne hodně šokující zjištění…
