Promiň, Obamo, ale...

Už  titulek jaksi napovídá, že fatálně  postrádám  nutkání pohladit si toho nového, nadějného  amerického prezidenta...

Hledím na něj spíše skrze prsty, ale jinak docela  chápu  to vcelku  přirozené nadšení mnohých Američanů a značné části světa z toho, že se americkým prezidentem stal tak trochu černoch a muslim.

Tahle  rasová okolnost, alespoň věřím, v té mé skepsi nehraje žádnou roli. Nijak zvlášť mi neimponuje, ani ve mně nevyvolává negativní pocity. Na Obamovi mi  hlavně  vadí ty obrovské, nereálné  naděje, které tak úspěšně  vypustil z  té staré lahve...

Za jeho ústředním  volebním sloganem zdůrazňující jakousi  magickou změnu, totiž netuším  nic jiného, než prázdnotu , sice  šikovnou, ale  nepoctivou fikci. Ostatně tahle ZMĚNA  představuje kouzelné slovíčko, které momentálně tak  spolehlivě  zabírá  na voliče  takřka celého širého světa...

Na Obamovi mi  spíše vadí, že je takový žvanivý  cartrovský prototyp - schopný, bez zábran,  muckat se i s takovými   Brežněvy. Stejně  jako jeho předchůdce je ochotný,  ve jménu jakési nové, vznešené  politiky převelice chytračit, diplomaticky exhibovat, což se v praxi,  v konečném efektu, vlastně  rovná obyčejné   bezzásadovosti - ustupování zlu, kapitulaci...

Ani ty první měsíce vlády tohoto, pro mnohé, mesiáše, mě nepřesvědčily o tom, že tou neobyčejnou pružností, často až na samé  hranici přírodních zákonů, se dají vyřešit  podstatné problémy USA, natož pak celého světa.

A věřte, přitom bych se tak rád mýlil a s otevřenou pusou, nadšeně  sledoval jak ta nová obamovská  hospodářská  a zahraniční politika blahodárně působí, nebo k tomu  happyendu alespoň  náznakem směřuje!

Určitě  je ještě příliš brzy vystavovat Obamovi  závěrečný účet. Pokud však mluvím jen a jen  za sebe -  zatím, mě tenhle nový americký superman  - zaimponoval jen jedinkrát. To,  když v přímém televizním přenosu  tak bravurně - jednou ranou -  skolil  otravnou mouchu...