Pražáci jsou také pěkné sviňky...

Ještě v devadesáti byla matka duševně i fyzicky překvapivě  čilá, jen se časem jaksi vytrácela,minimalizovala  se co do výšky tak i váhy  -  stával se z ní  doslova  věchýtek...

Jednou ji na přechodu poryv větru   odvál minimálně   o deset metrů, než s ní praštil o chodník.

Ke konci života už   matka strašně nerada chodila samotná  do centra Prahy. Stěžovala si, že  ač  úzkostlivě  chodí po  správné straně, každou chvílí do ní někdo vrazí a navíc ještě sprostě vynadá, že se  nedůchodcům  plete do cesty.

To humpoláctví  mnohých  Pražáků, jako rodilý Pražák  jsem   znal z vlastní zkušenosti , ale nikdy to pro mne nebyl zase až tak velkej  problém. Jen mě pořád  zajímalo, zda jde o omluvitelnou  nepozornost, nebo  o projev neomluvitelné, latentní  agresivity.

Tehdy  jsem  ještě  experimentoval a tak jsem  jednou vyrazil na trase kolem Václaváku, v ruce   s pestrou igelitkou a pečlivě  zaznamenával   kolik  lidí  do mne ,  na té úplně správné straně  chodníku,  zase  neomaleně vrazí.

Tu samou trasu jsem potom ještě  absolvoval  vybavený  stejně velkým a  viditelným  úřednickým  kovovým kufříkem  s ostrými hranami.   

Přesná  čísla  si už  dávno nepamatuju, jen to,  že těch incidentů při chůzi  s odstrašujícím  kovovým kufříkem, který v případě střetu způsoboval  nepozorným chodcům bolestivé zážitky, byla cca  tak pouhá  desetina  ve srovnání  té první cesty s neškodnou  igelitkou.

Nehoda není náhoda! : - )

Tady evidentně nešlo   o nějakou statistickou chybku, ale spíše o obrázek  smutného  stavu  české (pražské)  společnosti.

V opačném případě  bych si nikdy nedovolil tenhle dnešní titulek!  : - )