Pozdrav sjezdu – netaktní nekrolog

Už jsem se několikrát veřejně  kál  z mizerné povahy, z   přemrštěné  kritičnosti, ze sloní paměti ke všem možným i nemožným  trapasům, přešlapům,  ale k nápravě  to evidentně   nevede.

Je to ve mně  jako  v tý koze, viz včera, když  jsem se dočetl o úmrtí  Jiřího Traxlera, muzikanta,  který se mi na desítky let vytratil z života a znovu se mi připomněl  až v souvislosti  se tím  sobotním  nekrologem.

Před  dlouhými  a dlouhými lety, sedmero horami  a sedmero řekami,  jsem    často navštěvoval  vystoupení  Traxlerů. Po pravdě ani ne tak kvůli té  jejich  snad renesanční  muzice, ale,  že  s nimi  nějaký čas  vystupoval  i  Horníček a také, že v té době byli i  tak  trochu   protistátní, lehonce žertovali na vrub komunistického režimu, což mi tehdy dělávalo moc dobře.

A potom, z  ničeho  nic, se dostavil  naprostý šok. V rozhlase a v televizi  se  u příležitosti pravidelné  komunistické  sleziny, začali tihle Traxleři  vyskytovat   s vyloženě podlézavým, servilním  songem, s příznačným  titulem   -   Pozdrav sjezdu.

Byla  to  pro mne nepochopitelné, neuvěřitelná zrada,  cosi jako  Mnichovská dohoda! : - )

 Dokonce, později ani Josef Laufer  mě  tolik  nevykolejil  tou svou prasečinkou  o Svobodné Evropě  a statečném rozvědčíkovi  Minaříkovi.

Tak to jsem celej  já! Dozvím se o úmrtí člověka, který mi chvilemi dělal radost,  nepochybně   mnohé   dokázal, ale namísto  piety,  se mi okamžitě vybaví  tenhle  Pozdrav sjezdu!

Jsem už v letech, kdy  má  člověk právo  občas pomyslet  na vlastní pohřeb. Zřejmě bych si zasloužil, aby nad mou rakví promlouval taky nějakej podobnej  šťoura mé  krevní skupiny! : - )