Pomohla by českým filmařům dieta?

Na právě skončeném jihlavském festivalu dokumentárních filmů se odborná porota překvapivě  rozhodla neudělit hlavní cenu…

Zdůvodnění:

„Většina  filmů je  dramaturgicky neujasněná, trpí neúměrně dlouhou stopáží, mnohé filmy zůstávají na úrovni televizní publicistiky a autorská výpověď často není soudržná a přesvědčivá…“

Na festivalu jsem nebyl,  soutěžní filmy jsem neviděl,  ale tu diagnózu  české kinematografie  bych z fleku podepsal. Pod čárou  bych navíc  dodal, že čím dál více  českých filmařů  koketuje  s politickým  aktivismem,  což je v případě dokumentární  tvorby přímo  smrtící element…

Bohužel, nejde jen o  dokumentární  tvorbu. Obávám se se, že situace v  hraném filmu je ještě mnohem, mnohem dramatičtější, že   většina nových českých  filmů rovněž  zůstává na úrovni  ( té prachbídné)  televizní  publicistiky.

Určitě není náhoda, že podíl  návštěvnosti  tuzemských filmů v českých kinech  dlouhodobě  -  rapidně   klesá, že evidentně  nejde  jen výmysl nějakých  zlomyslných, nepřejících  kritiků.

Porota jihlavského festivalu budiž pochválena za tu kuráž  - odvahu k nepopulárnímu  verdiktu.

Nebude to už dlouho trvat a  znovu vypukne   Český  lev – už  tradiční   slavnost  českého filmu.

V posledních letech jde o takovou  „přímou“  úměru. Čím méně českých filmů se kvalifikuje do renomovaných mezinárodních filmových  festivalů  - čím méně diváků chodí do kin na české filmy, tím  více  vzrůstá počet udělovaných cen, tím  je  Český lev honosnější a  velkolepější…

Tady  rozhodně  nehrozí sebereflexe, že by snad, nedej Bože,  nedošlo k udělení nějaké té  ceny!