Příběh sira Nicholase Wintona mě už roky dojímá. Přesto s ním ale úplně ve všem nemohu souhlasit…...
Především tedy s výrokem - že jen byl ve správnou dobu na správném místě…
Vážím si té skromnosti, jenže takových lidí, kteří se ve správnou dobu ocitají na správném místě je habaděj - ale kde nic, tu nic!
Je moc dobře, že pan Winton byl nakonec „odhalen“! Jsme ovšem také svědky paradoxu, že navzdory vzpomínané skromnosti, se Nicholas Winton stal jediným hrdinou toho působivého příběhu, že ostatní úctyhodní aktéři – zachránci jsou nenávratně zapomenuti. Tak už to prostě v médiích chodí!
Na tom příběhu sira Wintona je ještě neobyčejně pozoruhodné, že se, spravedlivě, stal hrdinou – idolem, bez toho, že by nasazoval život, či byl na první pohled geniální.
Od drtivé většiny lidské populace se lišil především vnímavostí, předvídavostí, pracovitostí, ochotou na čas obětovat své soukromí a potom na vše rychle zapomenout.
Je mimořádně dobrou zprávou, že skutečnými hrdiny se mohou stát i zdánlivě velice všední lidé!
P.S.
Včera byla česká média pochopitelně plná vzpomínek na sira Nicholase Wintona. Možná slyším i trávu růst, ale docela mě pobavila rozhlasová zmínka, že pana Wintona už před léty vyznamenal samotný Václav Havel a nedávno, od nejmenovaného prezidenta, zase obdržel nejvyšší české státní vyznamenání…
Chyběla snad už jen zmínka, že tehdy ale přiletěl na Letiště Václava Havla…
