Pepa Pechvogel

Na základce jsem pořád sedával v prvních lavicích. Nedobrovolně - jako ostatní třídní gauneři. Proč, ale vedle mne seděl zrovna Pepa Pospíšil, se mi už nevybavuje, určitě nepatřil k žákům, kteří museli být bezpodmínečně usazeni na dohled vyučujících.  

V osmé třídě - na praxi - k nám chodily holky z posledního ročníku pedagogické fakulty. Měly kupodivu také právo zkoušet a známkovat. Zatímco většina z nás puberťáku se v těch hodinách pořád jen hloupě chichotala, Pospíšil to prožíval fatálněji - při vyvolání pokaždé zrudnul a slečna s dekoltem z něj nikdy nedokázala vypáčit ani slovo, což pravidelně kompenzovala nedostatečnou, čímž mu zkazila důležité vysvědčení.

To jeho vysvědčení nezachránila ani jednička z fyziky od profesora Schwarze, který si naopak Pepu velice oblíbil. Pořád ho poplácával, hladil jako mladého psa, při zkoušení si ho bral k sobě ke stolu a vášnivě ho objímal ho stehny. Divný, také jsem měl z fyziky jedničku…

Jakési nejasné povědomí o homosexualitě jsme tehdy přece jenom měli. Jednou jsem od Pepy cosi urgentně potřeboval a tak jsem se za ním vydal domů. Otevřela mi paní Pospíšilová a hned hrdě hlásila, že Pepa se nachází na návštěvě u pana profesora Schwarze. Potom už jen nechápavě sledovala, jak se dusím smíchy…

Potkali jsme se potom až někdy po patnácti letech. Přihasil si to ke mně v jedné pofidérní úřednické závodní jídelně. I když jsem to měl pořád na jazyku, na profesora Schwarze řeč nepřišla. Vyrazil mi totiž dech sdělením že dělá naproti - což bylo oddělení pasů a víz a kdybych potřeboval někam vyjet, nebude to prý žádný problém, stačí když…

Na lidi pracující v takových podivných institucích jsem vždy koukal skrz prsty. Nabídku jsem nevyužil, raději jsem do té závodky přestal chodit. Nejdříve ta trapná aférka s nedoučenou učitelkou, potom zase ten úchylák - profesor, žádný div, že Pepa Pospíšil nakonec skončil jako vnitrák. Prostě pechvogel!