Odměna pro řadové chartisty

Docela rozumím, že  ještě dnes,  pro mnohé spoluobčany  mé věkové kategorie  Charta 77 představuje  něco jako  osinu  v zadku…

Zřejmě je i s tím odstupem času takovou nepříjemnou připomínkou, že i v těch mizerných časech normalizace  se dalo tenkrát  nejenom švejkovat, ale  i  otevřeně  vzdorovat.

Netvrdím, že přihlášení se k Chartě 77  bylo  tehdy jedinou  možností  jak si  nezkřivit páteř, ale přece jen, za těch třináct  let existence, mi těch cca 1900 podpisů pod Chartou  přijde hanebně málo a to ani nespekuluju, kolik stovek z  těch podepsaných bylo  nasazených spolupracovníků StB.

Patrně nejvíce  kritiků Charty  připomíná, že významnou část  chartistů tvořili bývalí komunisté, tak zvaní osmašedesátníci. To je nesporný fakt, jenže, dodnes  jsem přesvědčený, že  šlo spíše o text, o jakési gesto vzdoru  a také – dodnes necítím nutnost  štítit  se lidí typu Petránka, Vaculíka, Kohouta, Hájka, Kriegla…

Přestože  Charta 77  byla v československé společnosti výraznou minoritou,  na  Západě i tak  dělala dobré jméno republice a svým drobným dílem přispěla k urychlení pádu komunistických režimů v Evropě.

Za velké plus také považuju to, po Listopadu,  relativně rychlé  ukončení existence Charty77.

Když se v nově nabyté demokracii  jasně  ukázalo, že chartisty především spojoval odpor k posrpnovým poměrům, nežli  nějaká  společná ideologie, bylo moc dobře s tím skončit, trapně, až na výjimky,  neprofitovat z téhle  historie.

Řadoví  chartisté   tak automaticky  nezískávali  lukrativní posty, zůstala jim zato  ale milá  osobní vzpomínka, že i v těch těžkých dobách, v přímém ohrožení minimálně   profesní existence, si dokázali zachovat tvář - obstát.

Jak už  říkával Paroubek  -  Kdo z Vás na to má?!