Odborářské pohádky, strašení, ale i oprávněné obavy

Lékaři - odboráři, si k tomu kategorickému požadavku na zvýšení mezd minimálně tak o deset tisíc měsíčně, nevybrali zrovna tu nejlepší dobu…

Tvrdí ale, že už déle čekat - trpět nemohou a těmi výpověďmi -veřejnými úvahami o emigraci, razantně tlačí nevděčné spoluobčany ke zdi. Uvidíme, jak to nakonec všechno skončí, ale kdesi jsem zahlédl optimistickou předpověď, že na úroveň německých mezd se dostaneme tak někdy za 200 let…

Přijde mi, že většina ostatních odborářů přemýšlí mnohem realističtěji. Alespoň na mne to dělá dojem, že v koutku duše přece jenom ty připravované restrikce chápou, jsou schopni se smířit s redukcí tabulkových míst, s jistým poklesem příjmů, ale naopak nedokáží spolknout ty změny tarifních tříd - spočívajících v podstatném snižování zaručených základů mezd, do značné míry zase  vyvažovaném navýšením pohyblivé části.

Předpokládám, že každý jen trochu znalý člověk, nutně musí souhlasit s tím, aby odměny za práci byly přímo a zásadně odvislé od skutečných výkonů, kvality odvedené práce a nikoliv převážně jen od odsloužených let, jak je tomu doposud…

Často, i  já otrlý člověk, až žasnu nad tou lidskou morální bídou, vyloženou nestydatostí, s kterou odborářští bossové balamutí veřejnost - vlastní členy svých klanů, zkarikovanými, alarmujícími příklady toho, jak na pracující katastrofálně dolehnou změny těch tarifních tříd. Hloupě a trapně házejí desetitisíci, aby šokovali, úmyslně předvádějí blbé počty…

Jeden velký háček, v případě té jinak naprosto nutné diference odměňování převážně státních zaměstnanců, však také vidím. Zatímco, v privátních firmách si povětšinou nemohou, z existenčních důvodů, pěstovat lenochy, hlupáky, protekční zaměstnance - enormní kamarádšoft, v tom molochu státní správy, odkojeném tabulkovými místy, permanentní neodpovědností, neexistenci tlaku na efektivitu a kvalitu práce, lze mnohé těžké konflikty opravdu předpokládat.

Také pociťuji obavy, že ti vesměs zpohodlnělí - možná až zdegenerovaní šéfové oddělení, odborů, atd., zřejmě najednou nedokáží změnit své návyky a z ničeho nic zanevřou na své sic nepříliš schopné, ale zato loajální, uctivé podřízené, kamarády a začnou tu narostlou pohyblivou část mezd - rozdělovat spravedlivě, podle skutečných zásluh.

Dost pochybuji, že něco takového je vůbec ještě v lidských silách…

Doufám, že snad i s tímhle ti naši reformisti počítají, mají cosi v záloze!