Óda na sobeckou radost a Lubomíra Zaorálka

Toho nabubřeného chlápka  jsem nesnášel snad už od prvního pohledu, ještě dlouho  před tím, než začal šaškovat ve Sněmovně, ještě před tím, nežli se stal ministrem…

Při téhle příležitosti,  jsem už  tehdy tvrdil, že máme nejhloupějšího ministra zahraničních věcí v české historii a to už je tedy co říci…

Od té doby, při nejrůznějších příležitostech si to pořád připomínám, Lubomír snad nikdy nezklame, je pořád svůj  -  naprosto konzistentní. Tomu se říká charakter…

Jako většina lidí se nerad pletu – užívám si, že jsem se  nemýlil, že jsem pana Zaorálka  kdysi prokoukl během pár vteřin, že na jeho hodnocení nemusím už léta nic měnit…

Dobré to ovšem není!

Ani nemůže být, když se člověk sobecky těší, že měl – má pravdu a v těch záchvatech sebechvály mu už přestává vadit, že jeho rodná země má toho nejhoršího možného ministra zahraničí v historii…