Obávám se, že pesimismus je zcela namístě

Nedávno kdosi položil otázku, jestli  snad  nežijeme z podstaty, zda  jsme  se  za těch uplynulých  třicet svobodných  let neflákali…

Kolik  že  nových,  pozoruhodných, či užitečných staveb, zařízení jsme  za tu dobu  zanechali  našim potomkům?!

Marně  hledám  nějakou  radostnější  odpověď, takže nezbývá  nežli  jen doufat, že to  lze připsat jen na konto   mé  mizerné paměti, případně  neschopnosti.

Neumím to vyjádřit jemněji, ale  děsí  mě  stávající poměry  -   kdy, nežli se do něčeho pořádného kopne, předchází  tomu  tak  cca   deset let  trapných, vesměs  zbytečných  diskuzí  a dalších deset let poté investoři obvykle   tráví   obíhání  nejrůznějších   institucí.

Rovněž  s  požehnáním  Bruselu,   jsme si  zjevně úplně  dobrovolně  svázali nohy i ruce. To se pak jen velice obtížně  cokoliv staví, dělá  pro budoucnost!

A asi vůbec nejhorší  je  teď    poslouchat   starosty  i těch nejmenších   městeček a  vesniček, kteří si dnes  už vůbec   nedokážou představit existenci  bez všelijakých dotací…     

Nerad  straším,  ale  ty obavy z budoucnosti zřejmě nepostrádají  rácio...