Je přirozené, že nás tak snadno dokážou nadchnout lidská a často i zvířecí mláďata. Zřejmě jde o důmyslný přírodní záměr, vložený do našich genů...
Vzpomínám si, jak jsem byl celej vedle z nově pořízeného štěněte sousedů, z kterého ovšem časem vyrostlo obrovské, uštěkané psisko, které mi teď při každém náhodném střetu na schodišti, bezostyšně strká čenich do rozkroku.
Mláďata působí opravdu neobyčejně dojímavě. Včera jsem na internetu koukal na malou holčičku, která před nadšeným publikem bravurně odzpívala náročnou operní árii. Taky jsem měl z toho slzy v očích.
Ostatně, s mírným přimhouřením oka, jsem rovněž patřil k takovým zázračným štěňatům. Tak někdy na přelomu první a druhé třídy, jen co mě naučil psát, jsem dokázal napsat „rodičovské“ potvrzení, že už po škole nebudu – nemusím chodit do nenáviděné školní družiny, které jsem navíc, důmyslně opatřil i požadovaným - zfalšovaným podpisem otce.
Přišlo se na to až po několika měsících, které jsem tak, namísto přiblých procházek v organizovaných houfech a tak zvaného samostudia, mohl nadšeně trávit v oblíbené společnosti vyhlášených uličních grázlů.
A tak po tom nádherném zážitku z operního vystoupení té dojímavé holčičky, moc doufám – pevně věřím, že to s ní snad jednou neskončí tak mizerně, jako se mnou, případně se zmíněným štěnětem. : - )
