O mrtvém komunistovi...

Rozhodně  nepatřím mezi  vhodné  autory  pro psaní nekrologů zemřelých komunistů. Až na zanedbatelné výjimky, považuju vstup do komunistické strany za fatální  lidské selhání…

Smrt  Miroslava Randsdorfa, který byl pro mne vždy  důkazem -  názorným příkladem, že ani dobré vzdělání nedělá z člověka moudrou osobnost, zmiňuju v úplně jiných souvislostech.

A to ve spojitosti s jakýmsi Janem H. Vitvarem, šéfem kulturní rubriky  pověstného Bakalova  Respektu, dle vizitky, neobyčejně laskavým člověkem…

Tenhle pan novinář,  se totiž  v reakci na zprávu  o Randsdorfově  úmrtí dal slyšet, že: „Mrtvý komunista, dobrý komunista…“

Kdybych  něco takového zaslechl v časech komunistické  totality, třeba  od politického vězně, patrně bych přikývl. Ale honit si triko  tímhle způsobem v dnešní době, mi přijde naprosto  ubožácké…

I nad tím se dá ale mávnout rukou. Snad jen kdyby nešlo o významného redaktora, svým způsobem, významného  časopisu  pravdoláskovského  typu.

Strašlivě  mi na tom vadí to pokrytectví!

Když lidé, kteří mají plnou hubu těch nejušlechtilejších humanitních  ideálů, jsou jedním dechem  schopni produkovat i  takové nenávistné splašky….