Jen málo lidí na světě může na sklonku života upřímně konstatovat, že se jim splnil životní sen, případně, že na vlastní kůži zažili opravdové, nefalšované uznání, všeobecný respekt …
Nerad bych zase vyvolávat závist, ale co naplat - patřím k těm šťastným vyvoleným, kteří zažili obé…
Možná na to jsou ještě lidi, kteří mohou dosvědčit, jak jsem těsně po Listopadu 89 - pořád pateticky opakoval, že teď už tedy můžu spokojeně umřít...
Přestože tenhle pocit do značné míry časem vyprchal - dodnes jsem přesvědčený, že navzdory všem těm mouchám, ( či spíše hovadům) to zhroucení komunistického režimu stálo za to!
Krátce po té revoluci, či spíše řízeném převratu, jsem se cítil jako King, ale ten pravý pocit upřímného osobního obdivu a respektu, jsem zažil teprve až po dalších 26 letech…
Když jsem se letos v létě vracel do hotelu, právě tu odbavovali zahraniční zájezd, zřejmě nějaké seveřany. Přestože šlo o poměrně luxusní hotel, k dispozici byly jen dva výtahy před kterými se tvořila nepříjemně dlouhá, neubývající fronta.
Normálně bych to vzal po schodech, jenže do dvanáctého patra...
Stoupl jsem si tedy do fronty a naštvaně sledoval jak se dveře přeplněných výtahů pořád zavíraly a otvíraly – výtah odmítal stoupat.
Předpokládal jsem, že nefunguje kvůli přetížení, ale pak mě napadlo, že cosi podobného jsem si už několikrát užil v Německu, kde se výtah v modernějších hotelech nerozjede, pokud před čidlem nemávnete pokojovou čipovou kartou...
A tak jsem se do kabiny výtahu, kterou někteří hosté bezradně opouštěli, dost nešetrně protlačil - před rafinovaně ukrytým čidlem máchnul kartou a výtah se k překvapení všech přítomných konečně rozjel…
Zažíval jsem příjemný pocit z dobře vykonané práce a až po chvíli jsem zjistil, že jsem se stal středem pozornosti. Někteří pasažéři se na mne usmívali, uznale pokyvovali hlavou, cosi povídali a když pochopili, že nerozumím, ukazovali své pokojové karty a ťukali si přitom na čelo …
Takový respekt jsem doposud ještě nezažil a to jsem kdysi dělal i ředitele. Tedy nechci to srovnávat zrovna s tím Listopadem 89, ale, popravdě, bylo to podruhé v životě, co jsem se cítil jako ten King…
