Především
ty uřvané
, agresivní,
navlečené
do dresů,
obalené
státními
vlajkami, kteří
se nejlépe
cítí v
houfu,
a to
ani nemusí
zrovna demolovat
hlediště, házet
dělobuchy
nebo napadat
okolí.
Nedávno, zřejmě vyburcován rozčílenou matkou s dětmi v nacpaném vagónu metra, jsem si, zřejmě také v pominutí smyslů, dovolil oslovit jednoho v rudém dresu, který si v té tlačenici bohorovně zapálil cigáro. Vzhledem k jeho neoddiskutovatelné fyzické převaze, jsem se ho jenom ohleduplně poptal, zda to bez té cigarety opravdu těch pár minut ještě nevydrží. Dopadlo to nakonec dobře. Kouřit sice nepřestal - jenom mě decentně napomenul, abych mu napříště netykal... Patrně šlo o fanouška intelektuála.
Sport je pro mnohé takové zřejmě jenom umělou náhražkou skutečného života. U těch mladých je to dost pochopitelné, mnohem horší však je , když z toho nevyrostou. Alespoň pro mě to bývá úděsný pohled na ty solidně vyhlížející otce rodin, kteří před svými udivenými dětmi , brunátní, v jakémsi záchvatu šílenství, řvou na rozhodčí nebo soupeře jen nesnadno pochopitelné příšernosti.
Zvláštní, pikantní kapitolou jsou ale vlastenci - fandové národních týmů typu – Kdo neskáče, není Čech. Nejraději by zfackovali každého kdo ignoruje tuhle jejich zábavu - ty jejich záchvaty národního buditelství. Určitě žijí v představě jak do ochraptění , obětavě zase posloužili vlasti...
Hluboce se skláním před každým, kdo pro svou zemi něco pořádného vykonal. Samozřejmě, patří mezi ně i ti úspešní sportovní reprezentanti. Velmi se však obávám, že ti hle nepřehlédnutelní křiklouni, do té kategorie nikdy nepatřili a ani nikdy patřit nebudou.
Ostatně, podobně si už kdysi stýskal TGM, když si povzdechl, respektive vyslovil přání, aby se to vlastenčení, ráčilo z huby do rukou dostati...
