Neslavný konec humanitární pomoci

Stručná rekapitulace nepovedené mise.  Ani po třech měsících se místní sýkorky  na parapetu okna  paneláku nezbavily přehnaného ostychu. Jakékoliv  přiblížení se   k oknu pokaždé  končilo panikou, zoufalým  úprkem podezřívavých ptáků. Sice mě to štvalo, ale nakonec jsem se smířil s   roli neoblíbeného sponzora  - krmiče.

Před několika dny však parapet,  z ničeho nic,   obsadili holubi, kteří do té doby jen zdánlivě netečně polétávali kolem. Tak trochu mi to připomnělo rok 1968. Vystrašené sýkorky, pokud je mi známo -  bez boje, vyklidily  pole zjevně silnějším  soupeřům. Holubi se mne, na rozdíl od těch zbabělých   sýkorek,  vůbec nebojí. Právě naopak, jen obtížně se dají odehnat od misky. Nějak mi to však neimponuje.

Chtěl  jsem  pomáhat maličkým  sýkorkám, nikoliv vlezlým  holubům. Sýkorky se sice také občas  o žrádlo porvaly, ale při té  jejich titěrnosti to nepůsobilo tak dramaticky jako nyní.  Pořád si říkám -  jsou to ptáci jako jiní, ale nedokážu se přemluvit, vnitřní  sympatie ve mně absentují. Asi je v tom něco hlubšího, než  jenom  ty   nechutné  holubí  exkrementy. Připadám si sice  tak  trochu  jako ptačí  rasista, ale i tak  -  holuby krmit nebudu! Ostatně,  ve městě je to snad   dokonce  zakázané. Vím, je to  dost chabá výmluva...

Zbytek slunečnicových semen jsem  dosypal, nové už kupovat nehodlám. Z toho krachu,  ve mně zůstala jenom taková nepříjemná  pachuť a na parapetu  zbytky  exkrementů. Cítím se provinile - nepochybně jsem  selhal -  zklamal  sýkorky a nakonec  i ty holuby.

Vůbec mě  neutěšuje, že už jednou,  v dávné  minulosti jsem   dopadl podobně. Po neuvěřitelném výkonu, jsem  přemluvil matku, aby mi   koupila  káčátko. Bylo krásné, dokonale  roztomilé, ale vyžadovalo  neustálý osobní kontakt - okamžitě si mne adoptovalo. Kdykoliv jsem se vzdálil, příšerně naříkalo, či co. Při vší snaze to nešlo mít ho stále u sebe. Ten  nářek mi rval srdce a  rychle jsem začal  chápat, že  to nezvládnu a  brzy bude ještě hůř. Po několika hodinách jsem se rozjel káčátko vrátit. Trhovkyně  tam naštěstí  ještě byla. Nešlo o žádnou reklamaci, vrátil jsem ho rád a  zdarma.  Když jsem s úlevou  káčátko vložil zpět do košíku  mezi jeho vrstevníky,  patrně okamžitě zapomnělo na svou krátkou  anabázi a spokojeně se   věnovalo  svým starým -  přirozeným kamarádům.


 Teď  mě navíc  napadla ještě  další,  o pořádný kus  nepovedenější  investice, ale  nebudu už  zdržovat. Vždyť to ani  není  o zvířatech.  Takže, o  té kupónové privatizaci až zase  někdy příště...