Neříkejte mi, že jsou Romové líní!

Už z dálky mě zaujal bělovlasý stařík, pomalu se šourající kolem neudržované zahrady místního kostelíka. Kroutil hlavou, na první pohled se něčemu strašně divil, sám pro sebe si cosi brumlal…

Už to asi v sobě nemohl dál dusit. Když jsem ho míjel, opatrně se rozhlédl , jestli snad nejsou poblíž nějací nevítaní svědci a potom ukázal na ten starý kovový plot lemující kostel  a vyhrknul - to je divný, všude jinde ty ploty už cikáni dávno rozkradli, jen tenhle tady furt stojí!

Společensky jsem pokýval hlavou, ale, popravdě, zase tak moc mě tahle zpráva nezaujala - na světě přece existují mnohem zapeklitější záhady.

Že je to fakt divný, jsem si uvědomil až tak o půl kilometru dál, když jsem přecházel lávku, z které byla vytrhaná tak polovina kovových kramlí  spojujících dřevěné trámy. Co to asi dalo práce a přitom zisk z téhle fyzicky  náročné  loupeže musel být naprosto zanedbatelnej, přímo směšnej…

Asi za týden jsem si tu procházkovou trasu zopakoval. Z té lávky už zase ubylo pár kramlí, ale hlavně, po tom kovovém plotu kolem kostelíka zbyly jen díry v betonu.

Říkal jsem si, že se tomu starému pánovi patrně ulevilo - alespoň si už nemusí lámat hlavu s touhle místní záhadou…

A pak ať mi někdo říká, že Romové jsou líní…