Nepřípustná vendeta Jana Krause

...Nicméně, je také nutno jedním dechem dodat, že ani Kraus velice často neváží svá slova, tak jak to vyžaduje od jiných...

 Bulvár příliš nesleduji, takže mi ani není známo jaké údajné lži a sprosťárny o Janu Krausovi a jeho rodině zveřejnil jakýsi bulvární plátek. Je to smutné, že lidé vůbec tenhle upadlý způsob žurnalistiky preferují, ale s tím už asi nikdo nehne - je to jen nepovzbudivý obraz společnosti. Proto je dobře, že se Kraus a další potencionální oběti brání soudními žalobami. Stejně jako oni bych přivítal , aby tresty za zveřejňování lží a pomluv ( a to nejen v bulváru) byly co možná nejtvrdší, nejbolestnější, aby si příslušní redaktoři a vydavatelé dali příště pozor.

Nicméně, je také nutno jedním dechem dodat, že ani Jan Kraus často dostatečně neváží svá slova, jak to vyžaduje od všech ostatních. Ještě nesrovnatelně horší však je, že při vyřizování si svých osobních, či rodinných sporů – naposledy minulý pátek – v pořadu Uvolněte se, prosím, bezostyšně zneužil veřejnoprávní televizi. Vím, není to poprvé – už si zřejmě zvykl na tohle privilegium, na to samozřejmé přihřívání si vlastních polívčiček.

Nejsem si však vůbec jistý, zda by si na takové manýry měli rovněž zvykat televizní diváci. Česká televize je snad pořád ještě veřejnoprávním médiem a jakási pravidla by tady, stejně jako v případě toho bulváru, platit měla. To, že je Jan Kraus obvykle vtipný a inteligentní moderátor, kterých má ČT pomálu, přece ještě neznamená, že si může dovolit úplně všechno.

V pátek mě při tom uvolňování se, také, na rozdíl od toho prázdného tlachání s dcerkou pana Kocába , zaujal následný rozhovor s režisérem Hřebejkem. Ze všeho nejvíce potom to jeho znechucení nad tím čím dál častějším ironizováním slavného Havlova výroku o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Alespoň touto cestou bych chtěl Janu Hřebejkovi vysvětlit motiv a možné příčiny šířícího se cynismu a ironie, kterou docela chápu, přestože jsem tehdy v Listopadu nad tímhle slavným sloganem také jihnul a měl slzy v očích.

Jenže, být tím největším a nejhorlivějším kazatelem Pravdy, Lásky, Čestnosti, atd., je setsakramenstsky těžké břemeno, které sebou nese obrovské nároky. Nevím, zda je vůbec v lidských silách obstát, ale Václavu Havlovi se to tedy moc nezdařilo. I lidé z jeho nejbližšího okolí mluví o pletichaření, těžko se dá zapomenout na ty staré rodinné majetkové spory, které tehdejší prezident suverénně řešil ve sdělovacích prostředcích, ke cti mu neslouží ani ta permanentní ,neukojená touha – mánie vyřídit si konečně své účty se současným prezidentem, atd., atd....

Zrovna tak nelze jenom mlčky přejít, že s touhle Pravdou a Láskou , za aktivního Havlova kmotrovství, čile kejklovali nejrůznější strany a politická hnutí, kterým se tyhle velké vznešené pojmy podařilo dokonale zprofanovat. V těchto souvislostech snad stačí připomenout Unii svobody a hnutí Děkujeme, odejděte. Ubohé politikaření představitelů těchto pravdoláskařů – kazatelů morálky a nové politické kultury, nakonec skončilo ostudným fiaskem - bylo dokonalým výsměchem všem těm velkým slovům a ideálům ...

Pane Hřebejku, jsem přesvědčený, že ta ironie , co Vás tak děsně dráždí, není v podstatě nic jiného, než sebeobrana , pouhopouhá přirozená lidská reakce na to cynické znesvěcování tak vznešených a krásných pojmů, ideálů...