Nekuřácká svině

Moc se mi líbil jeden postřeh z těch vášnivých  diskusí o zákazech kouření. Autor tvrdil, že když pozorně analyzoval  argumenty zastánců kouření, nabyl přesvědčení , že kouření má nesporně také negativní vliv  na funkci mozku…

Nemíním za každou cenu oponovat, jen v této souvislosti připomínám, že tajemník pana prezidenta - nekuřák Ladislav Jakl učinil veřejný slib, že pokud v ČR také dojde k zákazu kouření na veřejných místech - jako nyní, po referendu, v Bavorsku - začne na protest kouřit! Jak vidno -  lidský mozek občas evidentně selhává i u těch nekuřáků…

Jistě, chápu, že tyhle diskuse o kouření  jsou také o lidské svobodě, které zákazy obvykle nesvědčí. Patří to  k věci - už z principu té báječné, ničím nenahraditelné  svobody  -  si člověk má jaksi právo ničit i  vlastní život.

O tu stále zmiňovanou svobodu tady ovšem rovněž jde, když tihle úžasně svobodní občané, zase omezují práva - zdraví jiných svobodných spoluobčanů. A tady bych už zase spíše než o svobodě, zmínil  sobectví…

Nemám však v úmyslu kázat, spíše se kát z jedné dávné křiklavé křivdy, které jsem se na kuřácích dopustil. Stalo se to ještě v éře reálného socialismu, kdy vlaky sestavené z převážně kuřáckých vagonů jezdily do spřátelené ciziny za hubičku, ale byly zase pravidelně narvané a průjezdy hranic i v případě těch socialistických, se stávaly napínavým dobrodružstvím.

Na berlínský Ostbahnhof jsem tehdy dorazil  až na posledních chvíli, někdy o půlnoci. Devastovaný, už jednou probdělou nocí, jsem se marně ucházel o místo v lůžkovém vagónu. Vypadalo to, že nenajdu ani místo k sezení. Naštěstí, v jednom kupé se přece jenom smilovali - ochotně se sesedli. Ten pocit vděčnosti, však po pár minutách vyprchal, neboť se tady intenzivně kouřilo.

Asi po půl hodině, když jsem se už rozhodoval, zda je lepší přidušený sedět, nebo postávat v přece jenom lépe větrané uličce - jsem na okně kupé překvapeně objevil značku zákazu kouření.

Dlouho jsem to zvažoval, bylo mi to trapné - připadal jsem si jako to kukaččí vejce - vždyť tihle lidé mne tak ochotně nechali sednout, ale nevydržel jsem a lámanou němčinou začal vysvětlovat, že se nacházíme v nekuřáckém kupé, takže kouřit lze jen v chodbičce.

Zaznamenal jsem sice pár pohrdlivých pohledů, ale nikdo se nehádal, od té chvíle se v kupé už nekouřilo. Dodnes jsem se nezbavil pocitu té zjevné nevděčnosti a to nejenom proto, že, jak jsem ráno, při  denním světle zjistil, ta červená nálepka zákazu na okně se vůbec netýkal zákazu kouření, ale házení  lahví z oken…