Nechat si zobat z ruky...

Ještě za komunistů jsem se  v novinách dočetl, že v pražské Stromovce jsou sýkorky naučené zobat  přímo z ruky. I když se to dnes nezdá, tehdejší noviny byly ještě mnohem, mnohem prolhanější, než ty současné, ale i tak jsem to šel zkusit.

Kupodivu to byla pravda, v určitých místech Stromovky si sýkorky opravdu klidně sedaly na nataženou dlaň a zobaly. Když jsem si  potom sedl na lavičku,jako přídavek, se  hned  objevilo pár veverek, z nichž   ty nejoprsklejší mi pomáhaly rozbalovat svačinu. Moc rád na to dodnes vzpomínám.

Protože často cestuji, nemohu si dost dobře pořídit psa, nebo kočku, ale když jsem   kolem oken nového bytu viděl  poletovat sýkorky, hned mi to připomnělo  Stromovku a začal jsem  na parapetu nabízet krmení. Ty první zkušenosti s místními sýkorkami jsem už popsal v Temných silách a Sýkorky.

Ani po těch přibližně dvou měsících se však  nic podstatného nezměnilo. Sýkorky sice konzumují, ale jaksi potají, jsou příšerně vystrašené. Poletují kolem oken, drábky se obtížně zachycují na fasádě a  neomaleně mi čumí do bytu. Namísto toho, abych pozoroval já je, šmíruji  ony mne. Dokud není v pokoji naprostý klid, snídat se  neodváží. Někdy mám výčitky jenom vstát z postel , neboť se hned v panice rozletí pryč.  Kdo ví, zda už to mé  přecházení po bytě  některá z nich neodnesla infarktem, ale podle toho co vidím na parapetu, mnohé z nich se už zcela prokazatelně  strachy posraly...

Někdy mám takový nepříjemný  pocit, že by tyhle ostražité sýkorky, možná se špatnými zkušenostmi, byly vůbec  nejraději, kdybych  umřel. To by  byl potom klid, to bys se jim to  krásně, pokojně   zobalo! Otázkou však v takovém případě  jenom zůstává, kdo by jim příští den doplnil proviant...