Naše země nevzkvétá…

Tak nějak začínal  první  novoroční  prezidentský projev Václava Havla. Jo, to ještě bejvávalo  blaze…..

Uznávám, dnes už to  zní  docela  směšně, ale po Listopadu jsem opravdu  hned několikrát  opakoval, že teď už můžu klidně umřít, že se mi tak překvapivě  splnil  životní sen. Vůbec jsem  nečekal, že bych se snad  té  slavné  chvíle  -  zhroucení  nenáviděného komunismu  mohl dožít.

Po těch takřka třiceti letech je už tohle nadšení dávno v čudu. Proboha, aby snad nedošlo k omylu, po těch starých, dobrých komunistických  časech se mi ,ze stovek  dobrých důvodů  nestýská, ale při troše  poctivosti, tu příšernou    kocovinu  tajit  nedokážu.

Obnáší to množství nejrůznějších  aspektů a mnohé z nich ani tak - přímo nesouvisí s politikou, jako třeba tahle „maličkost“.

Za těch neustále vzpomínaných komunistů jsem vždycky  žasnul, když jsem třeba  narazil na informace z časů dřevního kapitalismu,  že  se tehdy   pražské monumenty  -   Petřínská rozhledna,  železniční most přes Vltavu…, bez  moderních technologií, strojů, stavěly v řádu měsíců a slouží dodnes.

Byl to pro mne jeden z nesporných důkazů o neživotnosti, neperspektivnosti   komunistického systému, kde se podobné stavby, povětšinou v pochybné kvalitě,  budovaly léta.

Rozhodně nechci přehánět, z komára dělat  velblouda,  ale co si teď vlastně myslet o  systému v kterém žijeme, kdy jen pouhé  vyřízení  administrativních  náležitostí k srovnatelným  stavbám, by v tom nejlepším případě,  trvalo minimálně pět let…

Je mi  líto,  ale  „Naše země nevzkvétá!“