Na stará kolena rasistou?

Tramvají mezi Mostem a Litvínovem jezdím naštěstí jenom výjimečně. I tak jsem tady objevil jednu zcela mimořádnou  hrdinku. Drobnou revizorku, která se odvážila kontrolovat jízdenky jedné romské rodiny.

Žádné nebyly a tak rodinka musela za patřičného proklínání a obviňování z rasismu,  hlavy rodiny, opustit tramvaj. Něco takového jsem za ty roky  života v Praze nezažil ani jednou. Buď jsem měl tedy obrovskou smůlu, nebo se tak stateční revizoři v hlavním městě nerodí...

Nejsem zase  tak velkej posera, ale ti narostlí pasažéři, alespoň vizuálně, zanedbaní mladíci   s baseballovými, pálkami , s  teleskopickými obušky za pasem,  boxery, mě docela znervózňují - některé zdejší tramvajové zastávky mi připadají ještě o něco delší, než ve skutečnosti jsou. Tihle cestující mívají obvykle nasazené kapuce, takže nepoznám, zda jde o nějaké ultras, či příslušníky romské domobrany. Ale ono je to v podstatě asi úplně jedno!

Někdy  ty dlouhé zastávky  zase umožňují  vyslechnout  docela zajímavé hovory. Skupinka Rómů si pochvaluje, že získali slušně placenou práci. Chlubí se známému a nabízejí mu, že by se tam i pro něj něco našlo. Mladík má zjevně zájem, ovšem jen do té doby než se dozví, že jde o oficiální  pracovní poměr. "No, jo, ale voni by mně   ty kurvy na sociálce  potom sebraly  podporu..." Ostatní s pochopením  přitakávají... 

Mostecká městská knihovna je hodně rozlehlá, takže jsem za regály sice slyšel, ale neviděl aktéry  vášnivého  hovoru jehož středobodem byl  Kocáb. V této souvislosti padlo dost nevybíravých  slov. V  milosrdném překladu - o ministrovi   se  mluvilo  jako o typickém mimoňovi - který  ani neví co činí.  Neupírala se mu  dobrá vůle, ale ve jménu  všech těch vzletných, ušlechtilých ideálů prý nadělá  mnohem větší škody než ti nejhorší pobudové, či  rasisté.

Především utvrzuje   lidi, kteří nemají chuť přizpůsobit se životu většinové společnosti a objektivně na ni příživničí, že jsou vlastně   politovánihodnými  mučedníky, kolem nichž se musí vše točit. Že to nejsou oni, kdo by měli přizpůsobovat, ale naopak -  všichni ti ostatní! Byl to velmi  rozhořčený, trpký hovor, který, jak jsem se později přesvědčil, nevedli žádní pravicoví extrémisté, neonacisté, ale až trapně tuctoví, obyčejní lidé, žijící   na jednom  místním nechvalně známém, sídlišti...

Nerad bych byl na stará kolena ocejchován  za rasistu - ti skuteční se mi eklují. Ale jenom z takových obav - zábran  raději  zavírat oči nad realitou oči,  to přece také není ani trochu  slušné  řešení....